Příběh: Výklenková kaplička sv. Václava
„Kde jsi to schoval, ty lháči, kde jsou ty peníze!“ křik Antonína rozsekl ticho ulice Sokolovské a odrazil se od cihelných stěn okolních domů. Jeho ruka, sevřená v pěst, dopadla na rameno starého sluhy, kterého přitlačil k chladnému kameni. Antonín dýchal těžce, v nosem cítil kovový pachu železničního náspu a prach z projíždějících vozů. V očích měl jen hněv a zoufalství muže, který prohrál vše, co mu zbylo, a teď hledal obětního beránka.
Starý muž se jen třásl, oči měl upřené k zemi, kde v blátě hnil pár listů z blízkých sadů. Antonín ho znovu strhl, až mu ruka sklouzla po látce špinavého kabátu. Právě v ten moment se jeho pohled zabloudil k malému výklenku v zdi, který tam stál jako tichý svědek jejich sporu. Byla to malá kaplička s dvěma kamennými koulemi na vrcholu, která v šeru vypadala jako strážce hranice mezi světem živých a něčím jiným.
Antonín pustil sluhu a udělal dva rychlé kroky k obrazu. Vzduch kolem kaple byl zvláštně nehybný, přestože z náspu foukal studený průvan. Podíval se na nápis vytesaný do kamene: „Uťeš smutné otweď wše zlé“. Pýchal se do něj prstem, s úsměvem plným opovržení. Věřil jen v sílu peněz a v moc svého hněvu. Všechno ostatní považoval za slabost pro lidi, kteří nemají odvahu čelit pravdě.
Zatímco tam stál, zhluboka nadechl vůni starého kamene a vlhkého tmele. Najednou se mu zdálo, že obraz svatého Václava v zbroji není jen plochým plátnem. Světlo, které dopadalo do vpadlého pole nad obrazem, se krátce zlomilo. Byla to jen vteřina, ale Antonínovi přišlo, že postava s praporem v ruce mírně pohnula štítem s orlicí.
Ztuhl. V uších mu začalo zvonit a hněv, který ho doposud hnal dopředu, náhle vyprchal, jako by z něj někdo vyčerpal veškerou krev. V tom tichu uslyšel hlas. Nebyl to zvuk, který by přišel zvenku, ale spíše ozvěna v jeho vlastní hlavě, jasná a chladná jako ledová voda z potoka. Hlas neřekl žádné slovo, ale v hlavě se mu rozlilo zřetelné vědomí jeho vlastního hříchu. Uviděl tváře lidí, které zničil, aby mohl žít v luxusu, který mu teď propadl.
Antonín se zapotil, přestože byl venku mráz. Podíval se znovu na obraz. Václavův pohled nebyl soudící, byl spíše trpělivý, jako by čekal, až se muž konečně probudí z dlouhého spánku. Antonín pomalu sklonil hlavu. Jeho kolena, zvyklá jen na sebejistý krok pána, dopadla do prachu u cihelného soklu.
„Odpusť mi,“ zašeptal, ač nevěděl, komu to říká. V tu chvíli pocítil na svém čele jemný dotek, jako by ho někdo pohladil neviditelnou dlaní. Byl to pocit neuvěřitelného tepla, který mu rozbil hrudník a přiměl ho začít nekontrolovaně plakat. Plakal tak silně, že mu zamazal zrak a svět kolem něj zmizel v mlze slz.
Když konečně zvedl hlavu a utřel si tvář rukávem, starý sluha už u něj nestál. Ulice byla prázdná. Antonín se podíval na kapličku a zdálo se mu, že barvy obrazu jsou teď sytější, jasnější, jako by se právě probudily k životu. V kapse pocítil váhu malého kusu papíru, který tam předtím nebyl. Vytáhl ho a uviděl adresu domu, kde mohl najít lidi, kterým dlužil víc než jen peníze.
Vstal, otřepal si šaty a poprvé po mnoha letech se podíval na svět s nadějí. Nevěděl, jak je to možné, že se v jediný okamžik změnilo všechno, co považoval za pravdu.
Dnes už v ulici Sokolovské neznají Antonína, ale kdo se zastaví u tichého obrazu v kamenném výklenku, může stále cítit ten zvláštní pocit, že z něj někdo v tichosti vymaže všechno zlé.