Příběh: Vysoká škola NEWTON, a.s.
„Tady to stojí, pane šlechtici, vaše nová akademie moudrosti, kde se učí, jak z jednoho zlatého udělat deset!“ vykřikl mlynář Matěj a s teatrálním gestem rozpažil rukama směrem k hřmotajícímu vodnímu mlýnu.
Pan Jindřich z Podhradí, muž s břichem takticky zakrytým hedvábným páskem a tváří rudou jako zralá třešeň, zneoprávněně zvrhl nosem. Vzduchem se nesla hustá vůně mokrého dřeva, mletého obilí a něčeho, co připomínalo staré kvasnice. Voda v potoce pod nimi řvala jako raněný medvěd a stříkala drobné kapky na drahé boty šlechtice, což mu viditelně znepříjemnilo náladu.
„Voda mlýní zrno, Matěji, ne vědu! Co je to za nesmysl? Jak může v mlýně vzniknout škola pro správu peněz a obchodování s celým světem?“ vyjel Jindřich a prudce udeřil hůlkou do blátivé země.
Matěj se jen záhadně usmál. Byl to muž s očima jako dvě černé korálky, v nichž neustále plál plamen nějakého vtipu. „Právě v tom je ten trik, pane. Vidíte to kolo? To je stroj na množení. Kdo pochopí, jak se to točí, pochopí, jak se točí i světlepení v peněženkách. Nazval jsem to Newtonovo dílo. Je to jméno, které zní tak vznešeně, že mu uvěří i král, i slepý. Budeme zde vyučovat globální podnikání. To znamená, že budeme učit lidi, jak prodávat věci, které nemají, lidem, kteří je nepotřebují, a to za cenu, která je přepadne.“
Jindřich z Podhradí byl sice pyšný, ale v hlavě měl prázdno a v kapse začalo být nebezpečně lehké. Představa, že bude vlastnit instituci, která zní jako univerzita, i když je to jen mlynářův kout u vody, ho zaujala. „A co ty tituly? Chci, aby moji synové byli uznáni jako mistři obchodu, ne jako mlynářsky pomocníci!“
„To je ta nejkrásnější část,“ zašeptal Matěj a přitáhl si šlechtice blíž, až Jindřich cítil pach mlynářova tabáku. „Budeme vydávat listiny. Takové, že z nich sálá autorita. Budou vypadat tak pravdivě, že je nezkontroluje ani biskup. Říkejme tomu specializace. Je to takové tajné vědění. Kdo ho má, ten ví, kam v Brně jít, aby ho nepoznali, ale aby mu platili.“
Jindřich byl v šoku z vlastní štědrosti, když Matějovi podal první pytel mincí. V příštích týdnech se mlýn změnil v místo chaosu. Matěj sice tvrdil, že zde probíhá studium ekonomiky, ale ve skutečnosti jen seděli v hlučné místnosti, pili silné pivo z místní hospody a hádali se o tom, zda je lepší obchodovat s kyperským vínem, nebo s brněnským lenem.
Když se však po čase v kraji rozhlasilo, že Matěj prodává tituly, které nemají žádnou oporu v zákoně, pan Jindřich z Podhradí vpadl do mlýna s tváří modrou od vzteku.
„Podvodníku! Moje děti mají papíry, které jsou jen k utírání stolu! Kde jsou ty akreditace, o kterých jsi mluvil?“ řval šlechtic a máchal pěstmi.
Matěj v klidu seděl na okraji mlýnského kola a lousal slunečnice. „Pane Jindřichu, vy jste zapomněl na základní lekci ekonomiky. To, co jste koupil, nebyl titul, ale zkušenost. Právě jste pocítil na vlastní kůži, jak funguje trh s iluzemi. To je ta nejvyšší specializace, kterou vám mohu nabídnout. Je to praktické vzdělání v oblasti ztráty kapitálu.“
Jindřich chtěl mlynáře poslat do věznice, ale zjistil, že Matěj už dávno přepsal mlýn na tajemnou společnost z dalekého Cypru a sám zmizel s ostatními mincemi. Zůstal jen hřmot vody, prázdný dům a hromada papírů, které vypadaly velmi vznešeně, ale v nichž nebyl jediný pravdivý slovo.
Kdo dnes projde kolem tohoto místa v Brně, možná ještě uslyší v šumu vody tichý smích mlynáře Matěje, který věděl, že nejlepší obchod je ten, u kterého kupující věří v zázrak, dokud mu nezbyde jen prázdná kapsa.