Příběh: Vysoká škola sociální
"Pánové, tohle pivo je jako vaše přednášky – na první pohled slibné, ale po chvíli vás dostane do takového stavu, že se ptáte, jestli jste vůbec na správné škole!"
Mlynář Jan Kovář, známý po celém Brně jako *Kovářek z Podkova*, se opřel o dřevěný stůl v hospodě *U Zlatého mlýna* a pozvedl hrnek s takovou sílou, že se v něm pěna rozlila až po okraj. Před ním seděl mladý student sociálních věd, jenž se právě vrátil z první hodiny na Vysoké škole sociální a snažil se vysvětlit, proč mu profesorka Bláhová přednášela o sociálních strukturách s takovou vášní, jako by mluvila o posledním chlebu po válce.
„Takže vy chcete říct, pane studentu, že lidé jsou jako kola na mém mlýně?“ Kovářek si otřel ústa rukávem a usmál se tak široce, že se mu na tváři objevily vrásky jako na starém koženém pytli. „Jedno kolo se točí, druhé se zastaví, třetí se rozpadne, a vy to všechno chcete zkoumat? A za to vám ještě platí? To je lepší než mouka!“
Student, jménem František „Štěpán“ Novotný (jak ho přezdívali pro jeho neustálé přirovnávání všeho k novým technologiím), se pokusil bránit: „Pane mlynáři, sociologie není jen o tom, proč se kola zastaví. Je to o tom, *proč* se zastaví, a co s tím lidé dělají!“
„Aha!“ Kovářek se zaklonil zpět a zakýval hlavou. „Takže vy jste ten, co chce vysvětlit, proč se lidé nechají okrást, když jim někdo řekne, že je to pro jejich vlastní dobro? Jako když jsem před válkou prodával mouku šlechtě. Vždycky jsem jim říkal: ‚Pane hraběti, tato mouka je vysoce kvalitní, protože jsem ji vybral z nejlepších zrn, která jsem vám ukradl z vaší pole!‘ A víte co? Věřili mi.“
Štěpán se zakousl do chleba a pokusil se ignorovat Kovářkovu logiku. „To je jiná věc. My studujeme, jak funguje společnost, abychom ji mohli zlepšit.“
„Zlepšit?“ Kovářek se rozesmál a zaklepal hrnkem na stůl. „Přece víte, co se stalo s tím vaším profesorem, co chtěl zlepšit školství? Ten, co přišel před vámi? Ten je teď v Praze a učí, jak správně psát žádosti o potravní lístky. A vy chcete zlepšit *sociální péči*? Ha! Jako by někdo potřeboval, aby mu někdo vysvětloval, jak žít!“
Štěpán se pokusil namítnout, ale Kovářek ho přerušil: „Poslouchejte, mladý muži, já vám povím jednu pravdu. Lidé nechtějí, aby jim někdo říkal, co je správné. Chtějí, aby jim někdo řekl, že jsou *šťastní*, i když jsou hladní. A vy, sociální pracovníci, jim budete říkat: ‚Pane, vy jste nešťastný, protože nemáte práci, ale my vám dáme teorii, proč je to vaše vlastní vina.‘“
Štěpán se zarazil. „To… to zní trochu drasticky.“
„Drasticky?“ Kovářek se naklonil dopředu a snížil hlas. „Víte, co se stalo loni, když jsem prodával mouku komunistickým funkcionářům? Řekl jsem jim: ‚Pane tajemníku, tato mouka je tak kvalitní, že ji ani nebudete muset kontrolovat!‘ A víte, co mi řekli? ‚Dobře, ale dejte nám ji zdarma, protože my rozhodujeme, co je kvalitní.‘“
V hospodě se rozesmál celý kout. Štěpán se usmál i on, ale něco v Kovářkových očích ho znepokojilo. „Pane mlynáři, vy jste někdy myslel na to, že byste mohl být sociálním pracovníkem?“
„Já?“ Kovářek se rozesmál tak hlasitě, že se mu z hrnku vylila zbytek piva. „Já bych byl sociálním pracovníkem? Ha! Já jsem už jednou byl sociálním pracovníkem – a to když jsem vyjednával s nacisty, aby mi nechali mlet mouku. Řekl jsem jim: ‚Pane důstojníku, já nejsem váš nepřítel, jsem jenom obyčejný mlynář, který chce krmit své děti.‘ A víte, co mi řekli? ‚Dobře, ale platíš nám v mouce.‘“
Štěpán se zakousl do dolního rtu. „Takže vy říkáte, že sociální práce je jen o vyjednávání?“
„Ne!“ Kovářek se narovnal a jeho hlas zněl náhle vážně. „Sociální práce je o tom, aby lidé věděli, že někdo na ně pamatuje. Ale ne tak, že jim budete říkat, jak mají žít. Ale tak, že jim ukážete, jak mohou žít *lépe*.“ Pak se znovu usmál. „Ale pozor, abyste jim neřekli, že je to *vaše* vina, když se jim nic nepodaří. Lidé to nesnesou.“
Štěpán se podíval na svůj nepočatý hrnek piva a zamyslel se. „Takže vy říkáte, že sociální práce je jako vaše pivo – musí být silná, ale nesmí zničit toho, kdo ji pije?“
Kovářek se rozesmál a povstal. „Přesně tak! A teď mi platte, mladý muži, protože já vám teď ukážu, jak se dělá *skutečná* sociální práce.“ A s těmito slovy vzal Štěpánovi hrnek a vyprázdnil ho do zeleně natřeného výlevku za stánkem s uzeným.
„Co… co to děláte?“ Štěpán se podíval na prázdný hrnek a pak na Kovářka, který se už smál směrem ke dveřím.
„To, mladý muži, je *sociální experiment*.“ Kovářek mu zamával rukou. „Teď jdete na tu svou školu a říkáte svým profesorkám, že lidé nechtějí, aby jim někdo říkal, co je správné. Chtějí, aby jim někdo řekl, že jsou *důležití*. A teď jdete a uděláte něco, co jim to dokáže.“
A s těmito slovy zmizel ven, zatímco Štěpán zůstal stát s prázdným hrnkem v ruce a pocitem, že právě získal nejlepší přednášku svého života – i když mu nebylo zcela jasné, jakou.
Když o týden později profesor Bláhová oznámila, že se bude zabývat tématem *„Jak komunikovat s lidmi, kteří nechtějí být komunikační“*, Štěpán se usmál a pomyslel si: *„Kovářek by to vyřešil tak, že by jim dal pivo a nechal je mluvit sami.“*
A možná měl pravdu.