Příběh: Vysoká škola tělesné výchovy a sportu Palestra

„Takže mě máš za blbce, pane mlynáři?“

Mlýnský kámen se otáčel s takovým žuchnutím, že se zdálo, jako by každý zub v něm vykřikoval: *„Já vím, co jsi udělal!“*. Na prahu mlýna stál rytíř Jindřich z Kounic, jehož plášť, ještě před chvílí šarlatový jako víno z nového výčepu, byl nyní stejně šedivý jako popel z vyhaslé svíčky. A to jen proto, že se mu podařilo vylít pivo přímo na něj.

„Víno?“ zopakoval mlynář Vaněk, který si otíral ruce o šosy a usmíval se tak široce, že se mu na tváři objevily vrásky jako na starém kožešinovém plášti. „Pane rytíři, vy jste mi přede dvěma dny platil za pivo, které jsem vám slíbil jako *nejlepší v království*. A teď mi říkáte, že vám ho mám vyměnit za víno, protože *vůně připomíná staré boty*?“

Jindřich se pokusil vzpamatovat. „To není vůně bot! To je vůně… vůně *zkušenosti*!“ Zvedl lahvičku, ve které mu Vaněk podal nápoj, a pohnul jí tak, že se v něm leskly bublinky jako malé duše v očistci. „A navíc je to *pivo*! Mluvíte jako nějaký měšťanský pijan, který nezná rozdíl mezi pivem a tím, co se vylévá do sudů v podzemí!“

Vankův smích zněl jako mlýnský kámen, který se valí po schodech. „Ach, pane rytíři, vy jste mě zaskočil. Nejenže jste mi přinesl *šlechtický* nárok na výměnu, ale navíc jste mi přinesl i *šlechtický* důkaz, že jsem vám podal *nepivo*!“ Zvedl dřevěnou misu, ve které se ještě kouřilo od nedávného pečení, a vyndal z ní kousek černého chleba. „Vezměte si. To je ten *zázrak*, který vám udělal pivo tak *zvláštní*.“

Jindřich se na chleba podíval s takovou nevírou, že by se dalo říci, že mu z očí vypadly duše. „Cože?!“

„Ano, pane rytíři. Vaše *šlechtické* pivní sudy byly naplněny *mou* starou moukou. Ta, kterou jsem použil na pečení chleba pro vaše vojáky minulý týden. Vy jste je pochválil, že *voní po domově*, tak jsem si řekl: *Proč nevyužít i pro pivo?*“

Jindřich se chytil stolu, jako by ho chtěl přetáhnout přes celou Prahu. „To… to je podvod!“

„Ne, pane rytíři, to je *vynalézavost*!“ Vaněk se naklonil dopředu a šeptal, jako by mu vyprávěl největší tajemství světa. „Víte, co říkají v Benátkách? Že nejlepší pivo je to, které *nechutná jako pivo*, ale *voní jako vzpomínka*. A vy, pane rytíři, jste právě takový *benátský* pijan!“

Jindřich se pokusil vzpamatovat svou rytířskou hrdost. „Ale já jsem to *neochutnal*! To je nemožné!“

„Možné, pane rytíři, možné.“ Vaněk mu podal další lahvičku – tentokrát čistou, bez bublin a s vůní, která připomínala spíše koňský pot než něco sladkého. „Toto je *vaše* pivo. Bez mouky. Bez podvodu. Ale…“ – a zde se jeho úsměv změnil v něco, co vypadalo jako smích nad neúspěchem, „…za to, že jste mě přistihl, vám ho budu muset prodat za dvojnásobek ceny.“

Jindřich se chtěl rozčílit, ale pak si uvědomil, že mu Vaněk právě nabídl *skutečné* pivo – a že by ho za dvojnásobek ceny koupil i slepý. „Takže…“ zakašlal, „…všichni vaši hosté v hospodě vědí, že jim podáváte *moučné pivo*?“

Vankův úsměv se rozrostl do rozměrů jako mlýnské kolo. „Někteří ano. Někteří ne. Ale všichni vědí, že když se jim *zvedne hlava* po mém pivu, tak to není *pivo*, ale *zázrak*.“

Jindřich si vzal lahvičku a odcházel, ale pak se zastavil. „A co když vám někdo řekne, že to není pivo, ale *jed*?“

Vankův smích zněl jako mlýnský kámen, který se valí po schodech – tentokrát ještě hlasitěji. „Pane rytíři, vy jste první, kdo mě obvinil z *jedu*. Ale víte co? *Funguje to stejně dobře!*“

A když Jindřich odešel, Vaněk se podíval na sudy, které stály v temnotě sklepa, a zašeptal: *„A teď… kdo by chtěl zkusit *novou* recepturu? Tentokrát s *kvasnicemi*… a trochou *zázračného byliníčka*?“*

Když se mlýnský kámen zastavil, znělo to, jako by se usmíval.