Příběh: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
„Kde jsi to schoval, ty blázne! Kde je ten výkres?!“
Václav tasil hrdlo, zatímco jeho ruka, špinavá od uhelného prachu a terpentýnu, zběsile přejížděla po hrubém plátně. V sálech nové Umělecko-průmyslové školy v Praze se rozléhal zvuk jeho prudkého dechu, který se mísil s tichým šuměním vzdáleného města za tlustými zdmi. Vzduch zde voněl ostře po vápence, čerstvé barvě a vlhkém dřevě, což byl pach nového začátku, který však Václava právě teď dusil.
Jeho soupeř, student s jménem Antonín, jen chladně stál u okna. Sledoval, jak se paprsky slunce lopotají po podlaze a osvětlují prachové částice tančící v prostoru. Antonín se ani neotočil, jen pomalu přejel prstem po hladké hraně mramorového stolku.
„Hledej dál, Václave. Ale věz, že to, co jsi viděl, nebylo jen kreslení. Byla to mapa něčeho, co do tohoto světa nepatří,“ odpověděl Antonín tichým, téměř šeptajícím hlasem.
Václav znovu přejel dlaní pochodem po stěnách. Byla to doba velkého nadšení, rok 1885, kdy se v těchto sálech rodila nová éra českého umění. Všude kolem nich byly rozestavěné sochy, rozházené skici architektury a modely, které měly změnit tvář Prahy. Ale ten jeden papír, který Václav viděl v Antonínovém skicárku před hodinou, nebyl návrhem budovy ani studiem lidského těla. Byla to linie, která se kroutila do sebe v nesmyslných úhlech, geometrie, která popírala veškeré zákony perspektivy, které je zde učili mistři.
Václav se vrhl k velkému dřevěnému stolu, kde ležely nákresy kovového řezbářství. Rozhazoval papíry, až některé z nich dopadly na podlahu s tichým šustotem. Jeho prsty se třásly. Věděl, že pokud se ten výkres dostane k řediteli Schmoranzovi, bude to považováno za šílenství. Ale pokud ho získá on, možná pochopí, jak se dopracovat k onomu zvláštnímu světlu, které Antonín popsal.
„Tady není,“ vyhrkl Václav a prudce se otočil k soupeři. „Kde je? Co jsi s ním udělal?“
Antonín se konečně otočil. V jeho očích byl zvláštní, téměř prázdný výraz. Pomalým pohybem zvedl ruku a ukázal na roh místnosti, kde stál jeden z nedokončených sádrových odlitků. Byla to postava člověka, která se zdála být v polovině cesty mezi kamenem a masem.
„Vložil jsem ho dovnitř. Do samotného jádra sádry. Teď je ta linie součástí hmoty. Chceš ji vidět? Musíš ji vyřezat. Ale pozor, Václave, kdo jednou uvidí pravý tvar prostoru, už nikdy neuvidí svět tak, jak ho vidí ostatní.“
Václav bez váhání sáhla po řezebném noži, který ležel na stole. Cítil, jak mu v žilách proudí horká krev. Prvním řezem do bílé sádry se ozval ostrý, skřípavý zvuk, který mu zvedl vlasy na hlavě. Sádra se začala loupat, ale místo prázdnoty nebo papíru uvnitř našel něco jiného. Z hloubi odlitku začalo vyzařovat slabé, modravé světlo, které nebylo zdrojem žádné lampy v místnosti.
Vteřinu poté, než stihl zívnela, zmizel Antonín. Prostě jen přestal být. Nebyl slyšet žádný krok, žádné zavření dveří. Jen ticho, které bylo tak hluboké, až v něm Václav slyšel vlastní tlukot srdce.
Václav zůstal stát v prázdném sále, s nožem v ruce a s modravým světlem, které mu pomalu pálilo do dlaní. Podíval se na sádrovou postavu a uvědomil si, že linie, kterou hledal, není na papíře, ale v prostoru kolem něj. Stěny školy se najednou začaly vlnit, jako by budova sama byla jen dočasným snem.
Když ho o hodinu později našli ostatní studenti, Václav seděl na podlaze a zíral do prázdna. V ruce držel kousek bílé sádry, který byl dokonale hladký, bez jediného řezu. Antonín byl z registru školy vyškrtnut, jako by tam nikdy nebyl, a nikdo z profesorů si nepamatoval jeho jméno.
Kdo dnes prochází chodbami této školy, může někdy pocítit zvláštní chlad v místech, kde se stěny setkávají v nepřirozených úhlech, a možná uvidí v odrazu skla tvář studenta, který hledá cestu zpět z prostoru, který nemá konec.