Příběh: Vysoký Újezd
Když ji spatřil skrze prasklinu ve dveřích, věděl, že už nikdy neodjede.
Dřevo pod jeho prsty bylo vlhké, jako by ho někdo nedávno omyl slzami. Vzduch v úzké komůrce voněl po starých svícnech a prachem, který se nesl vlnami od každého kroku. Za ním se ozývalo praskání ohně v krbu – služebnictvo ho hledalo, ale on se nedal najít. Tady, mezi starými účetními knihami a rozhozenými listy pergamenu, bylo klidněji než v celém zámku.
„Proč jsi sem přišel, pane Jindřichu?“ zeptala se ho ona, aniž by se otočila. Ruce měla ponořené v misce s vodou, prsty opatrně vyčesávaly rozcuchané vlasy, jako by je chtěla zachránit před časem. „Věděla jsem, že přijdeš. Vždycky přicházíš, když ti něco nedá spát.“
Jindřich se nepohnul. Věděl, že když se nyní otočí, uvidí ji v plném světle – bílou šatovku, která se jí lepila k tělu jako rosný paprsek, a oči, které měly barvu starých dubových listů. Ale ještě více ho lákal ten okamžik, kdy se ještě neviděla, kdy mohl být jen on sám, s jejím hlasem, který mu pronikal až do kostí.
„Moji rodiče chtějí, abych se oženil s dcerou hejtmana z Hořovic,“ řekl nakonec. Hlas mu zněl cizí, jako by patřil někomu jinému. „Zítra ráno odjíždím.“
Voda v misce se lehce rozkmitala. „A ty chceš odjet?“
„Ne.“ To slovo mu vyletělo z hrudi jako šíp. „Ale co mám dělat? Jsme dva různé světy – ty, jako dcera správce, a já, syn hraběte. Nikdo nám to neodpustí.“
„Já ti to neodpouštím?“ Otočila se najednou, voda z misky se rozstříkla na podlahu, a on ucítil, jak mu srdce bije až v krku. „Celou noc jsem ležela a přemýšlela, jak ti pomoci. Ale co kdybych ti řekla, že už jsem tě čekala tady, ve skrytých komnatách, od té doby, co jsi mě poprvé viděl před kaplí svatého Jana? Co kdybych ti řekla, že jsem věděla, že přijdeš?“
Jindřich se přiblížil. Mezi nimi bylo jen několik kroků, ale zdálo se, jako by ho od ní dělil celý svět. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“
„Protože jsem měla strach,“ přiznala. „Strach, že když mi to řeknu, odejdeš hned. A já bych raději zemřela, než abych tě nechala jít.“
Vtom se dveře za nimi s trhnutím otevřely. Na prahu stál starý šafář, jeho tvář zkřivená vztekem. „Pane Jindřichu! Hrabě vás hledá! A vy, slečna Markéta – jak se sem dostala?“
Markéta se nepohnula. Jen se usmála, jako by věděla něco, co on neznal. „Protože jsem sem patřila. Stejně jako on.“
Šafář se pokusil zasáhnout, ale Jindřich byl rychlejší. Vytáhl ho ven, dveře se za nimi s bouchnutím zavřely. Venku na chodbě čekalo služebnictvo, jejich tváře tvrdé jako kámen.
„Pane, hrabě nařídil, abyste byl ihned v sále,“ řekl jeden z nich. „Je tam host.“
Jindřich se podíval zpátky k dveřím. Za nimi se ozývaly tiše Markétiny kroky, které se vzdalovaly do hlubin zámku. Do míst, kam nikdo jiný než on nesměl vstoupit.
„Pojďte,“ řekl nakonec. „Ale vězte jedno – já sem ještě jednou přijdem.“
A když odcházel, nevšímal si ani toho, jak za ním zůstal stín jejího úsměvu, který se ztratil v temných chodbách, ani toho, že někde hluboko pod zemí, v kryptě Šlikových, se tiše otvírala kamenná deska.
Dnes, když projdeš parkem u zámku a zastavíš se u toho starého stromu, který stál již za dob Jindřicha a Markéty, možná ucítíš vůni lavendule. Ta tam ještě kvete.