Příběh: Westenova vila
„Kde jste to schovala, Ernestino? Kde je ten dopis!“
Křik mladého muže rozšeplal ticho salonu, kde se vzduchem vznášel těžký pach včelího vosku a drahých parfémů z Vídně. Antonín, mlazší bratr s neklidnýma rukama, rozkopal hedvábné polštáře a s hněvem přejížděl prsty po chladných obkladech z umělého mramoru, které v šeru vypadaly jako zamrzlá jezera. Ernestina Westenová stála u okna v polygonálním arkýři, hrbila se mírně a její prsty se křečovitě kroutaly v krajkové látce šatů. Nedívala se na něj. Její pohled byl upřený na zahradu, kde v šeru tlylo světlo lamp a kde se v dálce rýsoval obrys tenisového kurtu.
„Není v tomto domě nic, co byste měl hledat, Antoníne,“ odpověděla tichým, ale ledovým hlasem.
Antonín se prudce otočil. Jeho boty s tlustou podrážkou hlasitě zaklapaly o parkety. Přistoupil k ní tak blízko, že cítila jeho rozrušení. V domě bylo sice teplo díky moderním trubkám topení, které v hlubokých stěnách tichounce syčely, ale prostor kolem Ernestiny zdál se být prosázen mrazem.
„Vím, že jste ho dostala. Ten dopis z Vídně, ten, který mě vymaže ze všech seznamů. Vy jste majitelkou smaltovny, vy máte moc, vy jste ta, která vládne tomuto paláci z kamene a snovů. Vrátíte mi ho, nebo přísahám, že z tohoto domu odejdete s prázdnýma rukama!“
Ernestina se pomalu otočila. Její tvář byla nehybná jako maska z porcelánu, ale v očích jí plál podivný, téměř horečnatý žár. Usmála se, byl to však úsměv, který nedojímal, nýbrž mrazil. Pomalu zvedla ruku a ukázala směrem k řezbovanému portálu budoáru, kde se v dřevě ztratily tváře zapomenutých královů a rytířů.
„Víte, co je na tomto domě nejkrásnější, brášíčku? Ne jsou to vídeňští architekti ani tyto vznecené zdobení. Je to schopnost tohoto místa uchovávat tajemství. Zdi jsou zde tlusté a hluboké. Některé věci v nich zůstanou navždy, i když se budova změní v prach.“
Antonín s výhrůžkou vyrazil směrem k budoáru. Vrazil do dveří tak silně, že v celém patře zazvonily skleněné lustry. Prohledával každou zásuvku, každou tajnou schránku v masivních skříních, trhal listy z deníků, které v nich našel. Vzduch v místnosti ztěžkl prachem z knih a vůní starého papíru. Hledal hodiny, dny, měsíce. Prohledal každý kout, od půlválcové věžice až po nejmenší kout hospodářského křídla, kde v chuti stájí cítil pach koní a mokrého sena.
Dopis však nikde nebyl. Jako by se vypařil v momentě, kdy ho v domě hledal.
Ernestina ho sledovala s klidem, který hraničil s šílenstvím. Jednou jedinou větou mu ukončila naději: „Hledáte něco, co už neexistuje v tomto světě, Antoníne. Zůstalo to tam, kde patří – v tichu.“
O tři dny později byl Antonín pryč. Odjel bez dopisů, bez peněz a s pocitem, že ho v této vile něco nadřazeného zlomilo. Ernestina však zůstala. Často ji viděli stát na terase, opřenou o vazy na zábradlí, které připomínaly středověké hradby, a hledět do prázdna. Lidé z okolí šeptali, že mluví k někomu, kdo tam nestojí.
Když se o mnoho let později dům rekonstruoval a lidé odstraňovali vrstvy starého nátěru a prachu z let, kdy v budově sídlil internát, našli v jedné z dutin za řezbaným portálem budoáru obálku. Byla zapečetěna červeným lakem, ale byla prázdná. Uvnitř nebyl žádný dopis, pouze jediný zasušený květ, který v té době v těchto krajích vůbec nerostl.
Kdo ví, zda byl dopis skutečný, nebo zda Ernestina pouze hrála hru s vlastní kreví, aby ho vyhnala z domu. Ale když dnes někdo projde chodbami vily, kde kdysi zněly kroky průmyslové elity, stále může cítit ten zvláštní chlad v budoáru, který nepochází z nedostatku topení, ale z tajemství, která se rozhodla zůstat navždy zamknutá v omítce a dřevě.
Kdo z nás dnes dokáže rozluštit šifru, kterou Ernestina vepsala do samotných základů svého domova?