Příběh: Windsor
„Běžte rychleji, Anežko, než nás někdo uvidí!“
Šelest lístků v horkém srpnu roku 1843 zněl jako tisíce malých tleskajících dlaní. Anežka utíkala travnatým svahom, šaty z hrubého lnu jí plazaly po kotnících a v dlani křečovitě svírala malý vázaný deník. Vzduch voněl po zralém slívo-vůní a rozpaleném prachu z blízkých cest. Před ní běžel Jan, syn místního mlynáře, jehož rudačné vlasy v letním slunci vypadaly jako kousek žhavého uhlí.
Zastavili se prudce u bílé věže, která se tyčila nad krajinou jako strážce ticha. Byl to nový mlýn, postavený ze světlé opuky, která v polední horko vyzařovala téměř neviditelné vlny tepla. Zdivo bylo ještě čerstvé, s vůní vápna a nově pálených cihel, které se mísily s pachem okolních luk. Jan se opřel o chladný kámen zdi a zbratély zdychal.
„Tady nás nikdo nenajde,“ zašeptal a podal ruku po deník. „Ujistěte se, že jste do něj zapsala všechno. Každé slovo, které jsme si řekli u potoka, každou slibu.“
Anežka se zasmála, byl to zvuk čistý jako křišťál. „Zapsala jsem i to, jak jste se včera v noci zakopali dotud, kam jste neměli, jen abyste mi mohli zanechat kytici polních květů.“
Jan se zamračil, ale v očích mu pláli jiskřící plamínky. Pomalu ji přitáhl k sobě, až cítila teplo jeho košile a rytmus srdce, které tlouklo stejně rychle jako její. V ten moment se svět smrskl jen na tento kruh bílých stěn a nekonečnou modř oblohy nad nimi. Větrný mlýn, který se teprve rozjížděl do své plné síly, stál kolem nich jako tichý svědek. Vzduch byl tak hustý horkem, že se zdálo, že čas ztuhl v medu.
„Kdybych mohl, postavil bych vám tady hrad,“ řekl Jan a prsty jí jemně přejel po tváři. „Abychom mohli zůstat v tomto léta navždy. Bez otců, bez povinností, jen my dva a tento bílý věžák, který nás bude chránit před zraky světa.“
Anežka opřela hlavu o jeho rameno a dívala se na krajinu rozprostřenou pod nimi. Viděla dál do údolí, kde se vlnily sady a fields, a cítila, jak jí v hrudi roste pocit, který nedokázala pojmenovat, ale který ji hřál víc než srpnové slunce. Vytáhla z kapsy malý stříbrný prstenek, který našla v trávě před týdnem. Nebyl to drahý šperk, jen jednoduchý kroužek s malým kamínkem, ale v tom světle zářil jako hvězda.
„Tohle je náš tajný znak,“ prohlásila a prstenek opatrně vložila do malé trhliny v opukové zdi mlýna. „Zůstane tady. Zasežít se do kamene. Kdo ho jednou najde, bude vědět, že tady někdy žil nejčistší štěstí.“
Jan se na ni podíval s úžasem a pak ji políbil na čelo. Byl to polibek jemný jako dotek motýla, ale pro Anežku znamenal celý vesmír. Stáli tam tak dlouho, až stíny začaly prodloužit své prsty přes trávu a horko pomalu ustupovalo mírnému vánku, který začal otáčet křídly mlýna. Zvuk dřeva, které vržalo v rytmu větru, zněl jako tiché přitvrzení jejich slibu.
Když museli odejít, aby je nikdo nepostrádal, Anežka se ještě jednou ohlédla. Bílá věž z opuky v dálce vypadala jako maják v moři zeleně. Věděla, že i když budou muset jít jinými cestami, kousek její duše zůstal uwięzněn v onom kameni, v onom tichu, kde se čas zastavil.
Kdo dnes prochází mezi zbytkami oněch bílých zdí, možná nevidí jen zříceninu, ale cítí v srpnovém vzduchu zbytky starého smíchu a hledá v prachu mezi kameny stříbrný lskot zapomenutého slibu.