Příběh: Zahrada Růžový sad
„Zastavte se, proboha, zastavte se!“ křičel Viktorin a máhl rukama nad hlavou, až mu z rukávu vypadla lístková tiskárna. Před ním stál muž v dokonale vyžehleném šedém obleku, který s ledovým klidem pozoroval, jak z hloubi země, tam, kde kdysi hřměly prachárny a stály vojenské bastiony, začínají vyrazovat první růžové lístky.
Byl rok tisíc devětset třicet dva. Vzduch byl hustý a vlhký, voněl po mokrém betonu a starém železe, které v hloubi hradebního pásma pomalu rezivělo. Viktorin, mladý úředník s rozcuchanými vlasy, se zastavil jen pár kroků od neznámého cizince. Ten se nepohnul. Díval se na místo, kde podle plánů Josefa Kumpána měla vzniknout rozeta z tisíců květů, ale v tu chvíli tam nebyl než vyvrácená hlína a zbytky vojenských srubů.
„Vy tady nesmíte, pane,“ vydechl Viktorin a utřel si čelo kapesníkem. „Tohle je staveniště. Je to nebezpečné, jsou tu hluboké jámy po starých bunkrech.“
Muž v šedém obleku se pomalu otočil. Měl oči barvy vybledlého olova a tvář tak hladkou, že připomínala vytesaný mramor. V ruce svíral malý, starý zápisník v kůži, do kterého si něco psal úzkým, pečlivým písmem.
„Hledám cestu k labyrintu,“ odpověvěl cizinec hlasem, který zněl jako šustění suchého listoví. „K tomu, který zrcadlí nebesa v Chartres. Říkali mi, že bude právě tady, na vrcholu Petřína, kde se země setkává s hvězdami.“
Viktorin zmatně zamrkal. Labyrint? Žádný labyrint v plánech nebyl. Byla tu jen hromada sutin, plánovaná výsadba osm tisíc růží a budoucí stanice lanovky.
„Žádný labyrint tu není a nebude,“ odsekl Viktorin. „Tady bude rozárium. Růže, květy, klid. Žádné bláznění s cestami.“
Cizinec se mírně usmál, ale jeho oči zůstaly chladné. Přešel k okraji hlubokého výkopu, kde se z hlíny vyvrtával starý železný trám z dob barokního opevnění. Bez váhání se sklonil a z prachu zvedl něco malého a červeného. Byl to jeden jediný květ růže, dokonale vykvetaný, s kapkami rosy na okvětcích, přestože v okolí nebyl jediný sázkač, jen prach a betonové svaly funkcionalismu.
„Vůně je příliš silná na to, aby byla jenilou představou,“ zamumlal muž a květ přitiskl k rtům.
Viktorin pocítil náhlý mrazivý chlad v zátylku, i když bylo letní dopoledne. Chtěl mu říct, aby okamžitě odešel, aby volal stráže, ale v tu chvíli se ozvalo hluboké zadunění. Země pod nimi mírně zapřála. Nebyla to žádná exploze, spíše hluboký, podzemní povzdech. Když se Viktorin na vteřinu odvrátil k lomu, aby ověřil, zda se nezhroutil nějaký sval, muž v šedém obleku byl pryč.
Zbyla po něm jen tichá prázdnota a na okraji betonového svalu ležel onen červený květ.
Viktorin k němu přistoupil a chtěl ho zvednout. V momentě, kdy se ho dotkl, květ se v jeho prstech rozpadl v prach, jako by byl starý stovky let, a ne čerstvý. Pod ním však v hlíně zůstal vyrytý symbol – malý, precizní kruh s křížovými cestami, přesně jako plánek labyrintu.
Úředník strávil zbytek svého života v Praze, často navštěvoval Růžový sad, jak postupně kvétal a měnil se v ráj plný barev. Sledoval, jak se k lamy s růžemi přidávají sochy, jak vyvstává hvězdárna a jak se do zahrady stěhují tichá místa pro meditaci. Vždycky se však vracel k tomu jednomu místu, kde kdysi stál muž v šedém obleku.
Hledal v archivech jakékoli zmínky o tajemném návštěvníkovi z roku tisíc devětset třicet dva, ale nenalezl nic. Jen jednou, za mlhavého rána, zahlédl v dálce, u bran hradeb, postavu v šedém plášti, která se dívala nahoru k hvězdám a v ruce svírala kůžový zápisník.
Kdo byl ten muž a jak mohl v prachové pusti vojenských bunkrů najít květ, který tam ještě netřeba zasadit, zůstává tajemstvím zakopaným hluboko pod kořeny tisíců růží. Kdo dnes prochází cestami rozária a cítí náhlý, nevysvětlitelný pocit, že ho někdo sleduje zpoza květných stěn, možná právě teď šlapá po stopách onoho neviditelného labyrintu.