Příběh: zájezdní hostinec Kotva
„Tady to je, v tomto dopise je všechno, co potřebujete vědět, aby se ta žena vrátila!“ vykřikl mladý poštovní poskok a svalil těžký kožený vak na dřevěný pult. Prach z cesty z Prahy stále visel ve vzduchu a mísil se s těžkou vůní čerstvě vařeného piva a konského potu, který proudil z otevřených dveří stájí.
Hostinský, tlustý muž s rudými tvářemi jménem Antonín, jen zamračil a zvedl pohled od účetní knihy. V sálech hostince Kotva právě probíhal ruch, který byl typický pro toto místo. Cestující z lůžek v horním patře sestupovali dolů, jejich boty rytmicky tloukly do podlahy a z kovaného balkonu nad vstupem dopadaly stíny z dopoledního slunce.
Poskok však neodešel. Zůstal stát, třesoucí se z chladu, i když v místnosti bylo teplo. V rukou svíral dopis, který nebyl zapečetěn voskem, nýbrž podivnou, šedou nití, která vypadala jako rybářský provázek. Antonín dopis vzal, ale dříve, než stihl rozbalit obálku, do sálu vstoupila ona.
Zvala se Elenora. Neměla na sobě nic, co by odpovídalo době ani místě. Její šaty byly z látky tak jemné, že v nich téměř průsvitovala kůže, a barva byla stejná jako ranní mlha nad řekou Ohře. Nekrokla, spíše klouzala po podlaze, a její přítomnost okamžitě utišila hovory v sále. Všichni ztuhli. Vzduch v místnosti náhle zchladl, až se z úst hostů začaly vznášet malé obláčky páry.
Elenora se zastavila přesně před pultem. Nepodívala se na poskoka, ani na Antonína. Její oči byly upřené na dopis. Byla to žena s tváří vytesanou z bílého mramoru, bez jediného vrásky, s prsty tak dlouhými a štíhlými, že připomínaly kořínky v zimním lese.
„Je to tady,“ zašeptala, a její hlas zněl jako praskání ledu na potoce.
Antonín chtěl něco říci, možná se zeptat, odkud přichází, ale zjistil, že nemůže pohnout rty. Cítil, jak mu v hrdle tuhne slovo. Elenora natáhla ruku a dotkla se obálky. V ten moment se stalo něco, co nikdo v Sokolově nedokázal vysvětlit. Dopišní papír v rukou hostinského začal žhnout slabým, modravým světlem. Karta se pomalu rozvinula sama od sebe, přestože ji nikdo netahal, a písma na ní začala tančit.
Všichni přítomní, od bohatých cestujících z Erfurtu až po simplesté konjushy, se naklonili, aby viděli. Ale vteřinu poté, co Elenora dopis přečetla, její postava začala vybledat. Nebylo to jako zmizení do stínu, ale spíše jako rozpuštění v kapce vody. Její ruka, která ještě před chvílí sahala po papíře, se změnila v proud jemného, bílého prachu, který se roznesl po sále.
Zůstal jen dopis.
Když Antonín konečně nabyl zpět mluvy a podíval se na list, který držel, byl prázdný. Žádné slovo, žádný inkoust, jen čistý, hladký papír, který voněl mořskou solí a vzdáleným pobřežím, přestože byli hluboko vnitrozemí.
Poskok, který dopis přinesl, jen zmateně pokrčil rameny a tvrdil, že ho dostal od jezdce, kterého nikdy neviděl v žádném z poštovních stanic. Jenže ten jezdec podle jeho popisu neměl koně, ale doprovázela ho tichá hudba, kterou slyšeli jen ti, kteří v životě ztratili někoho velmi drahého.
Tato událost se stala tajnou hostince Kotva. Lidé si šeptali, že Elenora nebyla z tohoto světa, nebo že byla zprávou, která z concreteho papíru získala lidskou podobu, aby doručila poslední sbohem. Někteří tvrdili, že se v noci, kdy je měsíc v úplňku, v horním sále stále ozývá zvuk klouzajících šatů a cítit je vůně slané vody.
Budova byla později zbourána a na jejím místě vyrostl moderní dům, ale země pod ním stále uchovává tajemství té jediné zprávy, která byla tak silná, že na okamžik zlomila zákony hmoty. Kdo dnes stojí na místě, kde kdysi byla Kotva, může v tichu cítit ten zvláštní chlad, který zůstal v prostoru po ženě z mramoru.