Příběh: zájezdní hostinec U chmelového věnce
"Pánové, tohle pivo je jako kouzelný nápoj z pohádky – jenže místo zlata vám vyplivne zuby!"
Hlas mlynáře Matěje z Hracholusk se rozléhal po šeré hostinské síni, kde se kolem dřevěných lavic tlačily postavy od špinavých sedláků po šperky blýskajícího se měšťana. Na lavici v rohu, kde se sluneční paprsky prolézal mezi prasklinami v oknech a malovaly na prachový vzduch zlaté pruhy, seděl pán s černým pláštěm a prsty, které se mu při každém hltu pivní pěny třásly jako listí na podzim. Nikdo neznal jeho jméno, ale každý věděl, že když odejde, zanechá za sebou prázdnou peněženku a plnou hlavu.
„To jsou jenom pověsti, Matějku!“ ozval se hostinský Jíra, který se pokusil otřít sklenici o šosy, ale skončil s prsty špinavými jako po práci v chlívku. „Pivo je pivo. Kdo ti říká, že je v něm něco jiného?“
„Já ti to říkám,“ odsekl Matěj a sáhl po dřevěném měřítku, které držel v ruce jako meč. „A ještě víc ti řekne tenhle pán, až si napije druhou sklenici.“ Ukázal na tajemného hosta, který právě zvedal další pohár. „Včera jsem mu dal první, dnes druhý. Zítra bude třetí – a až ho dopije, bude mít zuby jako myš.“
„Tak proč si nevezme něco jiného?“ zeptal se Jíra a zvedl obočí, když se host zasmál. Zvuk byl jako skřípnutí starých dveří – nepříjemný, cizí.
„Protože mu chutná,“ řekl Matěj a přikývl hlavou k oknu, kde se za mrakem prachu objevila postava na koni. „A protože mu chutnají i tyhle drobné věci.“ Vytáhl z kapsy drobný papírek, na kterém byl nakreslený symbol – kruh s paprsky a něčím, co vypadalo jako oko. „Tenhle pán je sběratel. A sbírá nejen peníze.“
Host na lavici se usmál, ale jeho oči zůstaly chladné jako led v potoce Čepel. „Mlynáři vždycky vědí, co lidé skryjí. Ale někdy je lepší nevíci, co jste našli.“
Matěj se naklonil a šeptal tak tiše, že ho slyšeli jen ti nejblíže: „Včera jsem našel v jeho sedle něco, co by se nemělo nacházet venku. A dneska, když mi přinesl peníze za mou mouku, chtěl, abych mu dal tenhle nápoj. Jako by věděl, že ho nikdo jiný nepije.“
Jíra se rozhlédl po hostinci, kde se smíchal zápach praženého chleba s vůní vlhkého dřeva a něčím sladkým, jako by se někdo pokoušel zakrýt páchnoucí kožené boty vonnou vodou. Vzduch byl těžký, jako před bouří.
„Cože jsi našel?“ zeptal se a snažil se, aby ho neviděli, jak se mu potí ruce.
„Něco, co by mělo zůstat v zámku,“ odpověděl Matěj a sáhl po svém dlouhém noži, který měl na opasku. „Ale já mám raději peníze než problémy. A tenhle pán mi dává obojí.“
Host vypil poslední doušek a položil pohár zpět na stůl. „Děkuji za hostinu, mlynáři. A nezapomeň – tajemství je jako pivo. Když ho někdo vypije, už ho nemůžeš vrátit zpět.“
Když odešel, zanechal za sebou jen prázdnou sklenici a na zemi u nohou Matěje leželo několik zlatých dukátů – a malý kámen, který svítil slabým, modravým světlem. Jako by ho někdo zapomněl.
Matěj ho zvedl a otočil v prstech. „Jíro, ty víš, co to je?“
„Vypadá to jako…“ Jíra se podíval a zíral. „…jako to oko z štítu nad vchodem.“
Matěj se zasmál, ale zvuk byl suchý jako listí. „Takže nám ten pán nejen přinesl peníze. Přinesl nám i odpověď.“
„Na co?“ zeptal se Jíra a přiblížil se.
„Na to, proč hostinec stojí tam, kde stojí. A proč nikdo neví, kdo ho dal postavit.“
V tom okamžiku se dveře za nimi otevřely a do místnosti vtrhl sluneční paprsek, který osvítil strop – a na něm se odrazil reliéf božího oka, obklopeného paprsky. Jako by někdo venku právě zvedl pohár a napil se z něčeho, co nebylo pivo.
Matěj si povzdechl a schoval kámen do kapsy. „No, Jíro, teď už víme, že někdo v těchto krajích pije stejně divně jako my.“
A když hostinský zamířil k výčepu, aby naplnil další sklenice, z okna se ozval zvuk kopyt – a někdo na dvoře hostince začal zpívat starou píseň, kterou nikdo z nich neznal. Ale všichni ji poznali. Protože ji zpívali jen ti, kteří věděli, že některé tajemství je lepší nechávat v klidu.
A že některé hostince mají zuby ostré jako nože.