Příběh: zájezdní hostinec v Hloubětíně
Pěkně prosím, urozený pane purkrabí, netahejte mou nebohou osobu za knoflík u kabátce, neboť ten kousek cínu drží na slovu božím a mém poctivém břichu! zvolal mlynář Matěj a jeho kulaté tváře se zatřásly smíchem, který připomínal bublání vařící kaše v hliněném hrnci.
Proti němu v šeré jizbě nově postaveného zájezdního hostince stál zemský úředník Václav z Bubna, v obličeji rudý jako právě upečený chléb z pece. Vzduch v místnosti voněl po rozpuštěném sádle, čerstvě upečeném kmínovém chlebu a těžkém, tmavém pivu, které právě zedníci nosili ve velkých dřevěných vědrech žíznivým formmanům. Stěny kolem nich byly ještě vlhké od malty, neboť tato budova s novými pevnými zdmi a hrdými štíty vyrostla teprve nedávno a lidé si na ni teprve zvykali.
Jakže se to stalo, že tvůj žok mouky váží o dvě stě liber méně, než je zapsáno v mém úředním svitku? zahučel úředník a praštil pěstí do dubového stolu tak silně, až se cínové korbele nadskočily.
Matěj se nahrbil, zkřížil ruce na břiše a s úlisným úsměvem, v němž se blýskly dva žluté zuby, se naklonil kupředu. Urozený pane, to bude tím zdejším pivem. Místní výčepní, starý poctivec, míchá do sudů vodu z potoka, nad kterým krouží podivné mlhy. Kdo se napije dvakrát, tomu se hlava zatočí a svět se začne točit pozpátku. Můj pacholek Vávra, co ten vůz s moukou táhl, vypil tři korbele hned za branou pod těmi kamennými šiškami. No a uznejte sám, pane purkrabí, když se podíváte na svět odzadu, i ty pytle sebou hned jinak házejí. Vzduch nad nimi zlehka zřídnul a kila se prostě vypařila do oblak.
Úředník vytřeštil oči a vzápětí se podíval na hliněný korbel stojící před ním, z něhož stále stoupala slabá pěna. V té chvíli se k nim připotácel hospodský, v rukou nesl další džbán a jeho nohy se křížily jako v nějakém divokém tanci.
To je pravda, urozený pane! přitakal hospodský a hlasitě si odříhl. Sem chodívají samé vysoce postavené hlavy. Sám císařpán tudy jednou pošlape na korunovaci a povídá se, že až sem zavítá vznešená návštěva z Vídně, nechá tu postavit v patře krb tak velký, že by v něm mohl opékat celý vůl. A to všechno jen proto, že zdejší vzduch a zdejší mok v lidech probouzejí podivné myšlenky. Zeptejte se kteréhokoliv křížovnického správce, ten vám poví, že s hloubětínskými sudy nejsou žádné žerty.
Václav z Bubna pomalu stáhl ruku z mlynářova knoflíku. Podíval se na peníz ležící na stole, pak na mlynáře a nakonec na pěnu v korbelu, která tiše bublala. Úředníkovy rysy poněkud povolostnily. Všude kolem vládyl hluk, formmani se hádali o nejlepší místo pro vozy pod velkou kolnou, venku za okny štěkali psi a kovář odnaproti bouchal do kovadliny. Byla to živá, hlučná a nezkrotná krajina, kde se pravda míchala s ležemi rychleji než těsto v neckách.
Tak dobře, mlynáři, zamumlal úředník a jeho hněv se rozplynul v oblaku kouře z dýmky jednoho z pocestných. Jestli má to pivo opravdu takovou moc, že dokáže odlehčit mouku, pak si dám také jeden korbel. Ale běda ti, jestli zítra zjistím, že tvá váha šidí císařské daně záměrně.
Matěj se hluboce uklonil, až mu cop vytištěný stuhou praštil do zad. Služebník, urozený pane. Na zdraví křížovnických řádových bratří a na to, aby nám ty naše hlavy zůstaly na krku alespoň do západu slunce.
V té chvíli se do jizby přiženil závan chladného večerního vzduchu od Rokytky, přinesl s sebou vůni mokré trávy a ticha blížící se noci. Hosté v jizbě zvedli korbele a hlahol brzy přehlušil jakékoliv úřední spory.
Zda mlynář tehdy skutečně obelstil úředníka pomocí podivných vlastností hloubětínského piva, to se již dnes nikdo nedozví. Jisto je však jedno – kdo dnes vkročí pod staré barokní štíty s kamennými koulemi a posadí se v přízemí této památky k těžkému stolu, může mít pocit, že se zdi samy tiše usmívají nad všemi těmi staletými lidskými kousky, které zde kdy byly upečené.