Příběh: Základní škola, Matice školské 3
„Tady to končí, pane Vondráčku, dál už nesmíte,“ zasyčel mladý strážce a zvedl ruku, aby zastavil muže v těžkém vlněném kabátě.
Karel Vondráček však neslyšel. Jeho zrak byl upřený na zrcadlové klenby vstupní haly, kde se odrazovalo slabé světlo olejových lamp. Vzduch zde voněl po starém papíře, vlhkém vápence a něčem sladkém, co připomínalo sušená jablka. Vondráček, bývalý učitel z kraje, který věnoval život boji za českou mluvu v budovách, jež měly být domovem našich dětí, neuhnul ani o milimetr. V ruce svíral starý kožený zápisník a v očích měl horečnatý žár.
„Musím jít k obrazům,“ odpověděl chraplavě. „Oni tam jsou. Všichni společně. A on je s nimi.“
Strážce zavrtěl hlavou, ale Vondráček využil okamžiku, kdy muž odvrátil zrak k otevřeným dveřím, a prudce prošel pod klenbami. Jeho kroky hřměly v tichu budovy, která v té době ještě voněla čerstvou omítkou a novotou. Vběhl do chodby, kde se z obou stran tyčily zdi zdobené sgrafity. Prošel kolem litinového zábradlí ústředního schodiště, které pod jeho dlaní bylo ledové jako led z Vltavy v lednu.
Karel zastavil před jednou z nástěnných malb. Zobrazovala významné české osobnosti, tváře z historie, které měly inspirovat každého žáka, jenž tudy projde. Vondráček však nedíval na ty známé. Jeho prst třásl se nad malým, téměř neznatelným detailem v rohu obrazu. Byla tam postava, kterou nikdo jiný neviděl. Byl to muž s prázdným pohledem, oděný v šatech, které do té doby nepatřily, s rukou nataženou směrem k chodbě, která vedla do hloubi budovy.
„Kde jsi to schoval, ty blázne?“ zašeptal Karel.
V tu chvíli se v chodbě ozval zvuk. Nebylo to dupání bot, ale jemné, rytmické škrábání, jako by někdo vlekl po podlaze těžký kus dřeva. Zvuk přicházel shora, z patra, kde sídlil učitelský ústav. Vondráček ztuhl. V budově by v tuto hodinu neměl být nikdo kromě strážce, který však zůstal dole u vchodu.
Škrábání ustalo přesně nad ním. Karel pomalu zvedl hlavu k stropu. Z prasklin v novém štuku začala pomalu kapat tekutina. Nebyla to voda. Byla to hustá, černá substance, která dopadala na mramorovou dlažbu s tichým pleskáním. Každá kapka však dopadla přesně do rytmu, jako by někdo nahoře odpočíval a odměřoval čas.
Vondráček s hrůzou i fascinací sledoval, jak se z černých skvrn na zemi začíná formovat slovo. Písmena nebyla napsána inkoustem, ale zdála se být vyryta přímo do kamene silou samotného pohledu. Slovo bylo krátké, jméno, které Karel znal jen z tajných dopisů své rodiny.
„Jak je to možné?“ vyhrkl a instinktivně sáhnutl po svém zápisníku.
V ten moment se z hloubi chodby ozval hlas. Nebyl to křik, ale tichý, melodický zpěv v jazyce, který zněl jako čeština, ale měl v sobě tóny, které lidské hrdlo nedokáže vyprodukovat. Zvuk přicházel ze stěn, z sgrafitů, z samotných základů domu. Obrazy osobností na stěnách se zdály na vteřinu pohnout, jako by jejich oči sledovaly Karla s hlubokým smutkem.
Když strážce konečně dopadl k Vondráčkovi, našel ho stát v naprostém mlčení. Karel hleděl na prázdnou dlažbu. Černé kapky zmizely, jako by je někdo vštípnutl zpět do stropu. Zápisník ležel otevřený na zemi, ale stránky byly čisté. Vše, co Karel dopisoval celá léta, bylo pryč.
Muž už nikdy nepromluvil o tom, co v budovně v ulici Matice školské viděl. Jen se vrátil do svého domova a zbytek života trávil pohledem z okna směrem k budově školy. Tvrdil, že slyší, jak v tichu noci někdo v těch sálech stále dopisuje knihu, kterou nikdo nesmí dočíst.
Kdo dnes projde kolem těch bohatě zdobených stěn a zpozoruje detaily sgrafitů, možná zahlédne postavu, která tam v žádném plánu architekta Josefa Záruby-Pfeffermanna nebyla. A kdo přiloží ucho k litinovému zábradlí schodiště, možná uslyší to samo rytmické škrábání, které stále hledá svou cestu ven.