Příběh: Základní škola (Štramberk)
„Tady to končí, Matěji, víc z vás nikoho nepustím!“ Janatý, školní strážce s tváří jako vyvrtaný žula, prudce přítlačil těžké dubové dveře k zárubni.
Matěj se však nenechal odrazit. Prsty mu brníly z chladu, který srpnový večer přinesl z úpatí kopce Kotouč. V nose cítil ostrou vůni čerstvé omítky a vlhkého vápna; budova byla nová, sálala čistotou a přísností, kterou v sobě nesly korintské sloupy u vchodu. Chlapec se snažil vykouknout kolem strážcova ramene do vnitřního prostoru školy, kde v šeru tlylo světlo jediné lampy.
„Jen jednu minutu, prosím! Vím, že je tam zůstalo,“ vyhrkl Matěj a hlas se mu rozlomil.
Janatý si jen odplivl a zasyčel, aby utichl. V roce 1910 byla tato škola pro chlapce svatyní řádu a poslušnosti. Nikdo nesměl v budově zůstat po zazvonění, obzvlášť ne v křídlech, která se kvůli nedostatku peněz zatím nedovrstala do plánu. Právě tam, v té nedokončené části, se stalo něco, co v celém Štramberku nikdo nedokázal vysvětlit.
Matěj věděl, o čem mluví. Předtím, než strážce zavřel dveře, viděl v horním okně, těsně pod oválným výklenkem štítu, postavu. Nebyl to učitel ani jiný žák. Byla to štíhlá silueta v dlouhém černém plášti, která se nehýbala. Jen stála a dívala se dolů na Národní sad. Co bylo podivnější, v budově v tu chvíli nebyl nikdo z personálu a schody do té části byly zamčené.
„Kdo to byl, pane Janatý? Kdo tam stojí?“
Strážce ztuhl. Jeho pohled sklouzl k mohutným sloupenům s hlavicemi, které držely kladí nad vchodem. Najednou přestal být hněvným dozorcem a v jeho očích se mihl stín starého strachu. Pomalým pohybem vytáhl z kapsy zapalovačku, zapálil si dýmku a dlouho mlčel. Jen kouř stoupal vzhoru k římsě a mísil se s chladným vzduchem.
„Slyšel jsem, že v těchto zdech něco zůstalo z té staré školy na náměstí,“ zamumlal Janatý tak tiše, že Matěj musel dopřekročit vlastní boty, aby ho slyšel. „Říká se, že když stavěli tyto nové zdi, přenesli sem víc než jen lavice a tabule. Přenesli sem i někoho, kdo nikdy nechtěl odejít z lekce.“
Matěj pocítil, jak mu po zádech přeběhl mrazivý chlad, přestože byl srpen. Vzpomněl si na ticho, které v budově vládlo, i když v ní nebyl jediný živý člověk. Bylo to ticho těžké, jako by stěny nasávaly všechny zvuky okolí a uchovávaly je pro sebe.
„Kde je ten klíč od horního patra?“ zeptal se chlapec s náhlou odvahou.
Janatý se na něj podíval s výrazem, který mísil lítost s varováním. „Klíče jsou v mém pásu. Ale věz, že když tam jednou vejdeš a zavře se za tebou dveřmi, nemusíš už nikdy slyšet zvonek na konec vyučování.“
Matěj nečekal na další slova. Využil okamžiku, kdy strážce zvrátil hlavu k oblohu, a prudce strčil do dveří, které nebyly úplně zajištěny. Vnikl do síně. Vzduch uvnitř byl těžký, chutnal po prachu a starém papíru, přestože budova byla téměř nová. Kroky mu v prázdném prostoru zněly jako údery kladivem. Vyškrtal se po schodech vzhůru, kde se prostor začal zužovat.
Když dorazil k místu, kde budova končila v nedostavěné části, zastavil se. Před ním byla jen prázdná místnost s odkrytými cihlami a rozestavěným stropem. V prostoru však stála jedna jedina věc: malý dřevěný stůlek, na kterém ležela otevřená kniha. Stránky se pomalu listovaly, přestože v místnosti nebyl jediný průvan.
Matěj přistoupil blíž a spatřil v knize své vlastní jméno napsané inkoustem, který byl stále mokrý. Vedle jména byl vypsán přesný čas, v který do budovy vstoupil.
Otočil se, aby utekl, ale dveře za ním, které nechal otevřené, byly nyní pevně zavřené. A z hloubi prázdné chodby začal zaznívat tichý, rytmický zvuk, jako by někdo pomalu a trpělivě kroužil křídou po tabuli.
Tento zvuk zní v tichých nocích dodnes, pokud někdo v ulici Zauličí pozorně naslechne stěnám staré školy.