Příběh: Zámeček Lužce
„Ustup, Beneše, nebo ti ty klíče z ruky vytrhnu!“
Hlas bratře Jindřicha sálal nenávistí a ozýval se klenbami s hlubokým chladem. Beneš stál v prázdné síni, prsty křečovitě sevřené kolem železného svazku, který tichounce cinkal v rytmu jeho zrychleného dechu. Vzduch v místnosti chutnal po starém prachu a vlhkém kameni, s příchutkou zhaslých svíček, které ještě před chvílí osvětlovaly prostor.
Jindřich udělal krok vpřed. Jeho černé roucho švihlo o dlážděnou podlahu s tichým šustotem. V očích měl něco, co Beneš nikdy předtím u svých spolubratrů neviděl — hlad po něčem, co v těchto zdech nemělo být uloženo. Objevili to před týdnem, v hlubokých sklepeních poplužního dvora, kde se země setkávala s kořeny starých stromů. Nebyl to zlatý poklad ani zakázaná kniha. Byla to krabice z černého dřeva, zapečetěná tak těsně, že z ní neunikl ani jediný zvuk, přestože Beneš přisahal, že v noci slyší z ní tlukot srdce.
„Tohle nepatří nám, Jindřichu. Patří to zemi, která nás krmí, a tichu, které nás obklopuje,“ vyhrkl Beneš a ustoupil k pětiboké věži, kde se nacházela kaple svatého Michaela.
Jindřich se zastavil. Polovzrušený úsměv se mu rozlil po tváři. „Ticho je pro slabé, Beneši. Moc, která spí v tom dřevě, může z tohoto místa udělat centrum světa. Kdo ovládne to, co je v krabici, nebude muset žadnému převoru v Praze posílat desátky. Budeme pány nad vlastním osudem.“
Beneš pocítil, jak mu pod prsty mrazí železo klíčů. Věděl, že Jindřich nehledá božské osvícení, ale něco mnohem temnějšího. V ten moment se z hloubky kaple ozval zvuk. Nebyl to hrom ani pád kamene. Byl to tichý, vleklý skřípot, jako když někdo dlouhými nehty škrábe o vápencovou zeď. Zvuk přišel zespodu, z míst, kde by neměl být nikdo živý.
Oba muži ztuhli. Světlo z úzkých oken dopadalo do síně v šedých prouzích a odhalovalo tančící prachové částice. Beneš pomalu otočil hlavu k východní stěně. Tam, kde se začínal rizalit, se v koutě objevila šmouha. Byla tmavší než stín, tekutá a hustá. Pomalým pohybem se plazila po zdi nahoru, ignorovala zákony gravitace a směřovala přímo k nim.
„Co to je?“ zašeptal Jindřich, a jeho hlas ztřasl.
Beneš ne odpověděl. V jedné prudké ráně vrhl klíče do hloubky blízké studně, která vyústávala hluboko do základů dvora. Železo s tichým plesknutím zmizelo v černé vodě.
Jindřich s řevy zuzření vyrazil vpřed, aby Beneše srazil k zemi, ale v ten moment se stín zdi rozrostl. V místnosti náhle zhoustla tma, přestože venku stále svítilo denní světlo. Vzduch ztěžkl pachem starého hřbitova a hniloby. Beneš pocítil na svém krku ledový dotek, jako by ho někdo objal neviditelnými, mrazivými prsty.
Když se o několik vteřin později tma rozestoupila, sín v kapli byla prázdná.
Beneš ležel na zemi, s dlaněmi přitisknutými k chladnému kameni. Díval se na místo, kde před chvílí stál Jindřich. Nebyl tam. Nebyl vidět ani v chodbách, ani v zahradách, ani v budovách špýcharu. Zůstala jen jedna věc — na zemi leželo Jindřichovo černé roucho, pečlivně složené, jako by ho někdo v jediném okamžiku z něj vyprázdnil.
Beneš nikdy nikomu neřekl, co se v onom dni stalo. Do konce svých dnů se vracel do kaple svatého Michaela, ale nikdy už tam nevstoupil sám. Vždycky zůstal u dveří a naslouchal.
I dnes, když někdo prochází tichými chodbami lužeckého zámku, může v tichu slyšet jemný, rytmický zvuk. Není to vítr v komínech ani praskání starého dřeva. Je to zvuk železných klíčů, které někdo neustále tře o sebe, hluboko pod kamennou podlahou, tam, kde se v temnotě stále něco dožaduje svého otevření.