Příběh: zámecká jízdárna v Hluboké nad Vltavou
„Tady to končí, pane Nevehorste, víc z nich už z těch zdí nevytáhnete!“ zakřičel stavitel Beer a prudce mrštil prstem k vysokému středovému oknu, které se tyčilo až k samotnému štítu.
Knížecí ředitel Nevehorst neodpověděl. Stál v chladném stínu nově vybudované síně a pozoroval, jak se v prostoru jízdárny rozlévá podivný, hustý mlžný opar, přestože venku v roce 1848 vládlo suché léto. Vzduch v sále chutnal po starém železe a vlhké zemi, jako by se pod kamennou dlažbou otevřela brána do zapomenutého hrobku. Beer se potil, jeho dlaně zanechávaly vlhké stopy na pláních, které držel v třesoucích se rukou.
V tom okamžiku se z hloubi sálu ozval zvuk, který v této stavbě neměl být možný. Byl to rytmický, kovový dopad kopyt o kámen. Jeden tlukot, druhý, třetí. Zvuk byl čistý a hromký, přestože v sále nebyl ani jeden kůň.
„Kdo tam je?“ vyhrkl Nevehorst a udělal krok vpřed.
Z mlhy se pomalu vynořila postava. Nebyl to žádný z řemeslníků, ani jeden z knížetových lidi. Byl to muž v oděvu, který vypadal jako z jiného století, s těžkým pláštěm, jenž vlekl po podlaze. Jeho tvář byla bledá, téměř průsvitná, a oči měly barvu vltavského bahna po prudké bouřce. V rukou držel stříbrný bič, kterým lehce plácal do dlaně.
Beer se prudce odsunul k zdi, až narazil zády do chladného kamenického panelování. „To není možné, tohle místo je nové! Je to jen cihla a vápno!“
Neznámý muž se zastavil uprostřed bazilikálního prostoru. Nepohlédl na ně, ale zvedl hlavu k vysokému oknu, skrze které dopadalo ostré světlo. Pak pomalu otevřel ústa a začal mluvit. Nebyl to zvuk řeči, spíše hluboké dunění, které otřásalo samotnými opěráky budovy. Mluvil o koních, kteří zde nikdy nešli, o jezdcích, kteřítedy neexistovali, a o slibu, který byl dán v době, kdy byla tato krajina ještě hlubokým lesem.
Nevehorst, hnaný zvláštní zvědavostí, která přehlušila strach, přistoupil blíž. „Kdo jste? Co zde hledáte v domě knížete?“
Muž s bičem se konečně otočil. Jeho pohled byl tak pronikavý, že Nevehorst pocítil mrazivý chlad v kostech, jako by ho někdo polil ledovou vodou. Neznámý jen lehce pohnul rty a pronesl jediné slovo, které znělo jako prasknutí biče v tichu. Poté se prudce otočil a vykročil směrem k severnímu rohu stavby.
Beer a Nevehorst ho následovali v šoku, jejich boty klapaly po novém povrchu. Muž však nešel k východu. V momentě, kdy dopadl do stínu vyčnívajícího rohu budovy, prostě zmizel. Nebyla tam žádná tajná dvířka, žádný průchod, jen nehybný kamenný monument, který v té chvíli působil zneklidňujícím dojmem.
Když se oba muži přiblížili k místu, kde postava zmizela, našli na čisté podlaze jediný předmět. Byl to starý, zrezivělý podkov, který tam před vteřinou nebyl. Podkova byla tak stará, že se při prvním doteku v rukou Beera rozpadla na prach.
Kníže Jan Adolf II. byl později informován o incidentu, ale Nevehorst se rozhodl mlčet. Věděl, že pokud by zmínil ducha v nové jízdárně, mohl by být projekt zastaven nebo změněn. Přesto však začal v noci navštěvovat sál samotně. Stál v tichu, naslouchal ozvěnám a pozoroval, jak světlo z vysokého okna v určitých hodinách vykresluje na zemi tvary, které připomínají jezdecké formace.
Nikdy už toho muže neviděl, ale zvuk kopyt se v jízdárně ozýval ještě mnohé roky, vždy ve chvíli, kdy se v budově vládlo absolutní ticho.
Kdo dnes vstoupí do těchto prostor, možná pocítí ten samý neznatý chlad, který kdysi zmrazil krev v žilách stavitelů, a uvědomí si, že některé zdi neukrývají jen prázdný prostor, ale i stopy těch, kteří zde byli dříve, než se první cihla vůbec položila.