Příběh: Zámecký park (Studénka)
„Tady to končí, pane Blüchere, dál už mé nohy nepůjdou,“ vyštěkl zahradník Friedrich a prudce zastavil u okraje nově vysázeného úseku. V rukou svíral rýč tak pevně, až mu zbělely klouby. Vzduchem se nesla těžká, sladká vůně čerstvě vyvrtaného hlíny smíšaná s pálivým aromaem lístků lípy, které právě v léta rozkvétaly.
Friedrich nehleděl na pány, ale na prostor mezi dvěma starými stromy, kde se v housté trávě vlnilo něco, co připomínalo stříbrný mlžný proud. Nebyl to opar z řeky Odry, která tekla kousek odtud, ale hustý, studený proud vzduchu, který se pohyboval proti větru.
Friedrichův pán, mladý šlechtic z rodu Blücherů, jen povzdechl a s výrazem hlubokého znudění v obličeji přistoupil blíž. Jeho hedvábné manžety lehce plázaly po vysoké trávě. Zastavil se přesně v místě, kde se stříbrná mlha dotýkala kořenů obrovské lípy. V ten moment se zvuk okolního světa utišil. Zmizelo cvrčení hmyzu, utichlo vzdálené rčení koní u zámecké brány. Zůstal jen tichý, rytmický zvuk, připomínající tloučení srdce, který vycházel ze země.
„Co je tu tak děsivého, Friedrichu? Jen kousek země v našem parku,“ pronesl šlechtic a s mírným úsměvem vstoupil do mlhy.
Vteřinu poté se Friedrichova tvář zkroutila v němém křiku. Viděl, jak se postava jeho pána začala v mlze deformovat. Nebylo to tak, že by mizel, ale spíše jako by se jeho obraz rozkládal na tisíce drobných skleněných střepů, které odrážely světlo, jež v parku v tu chvíli nebylo. Blücher se neotočil, nevolal o pomoc. Stál nehybně a hleděl do prázdnoty, zatímco jeho ruka pomalu stoupala vzhůru, jako by chtěla někoho za ruku vzít.
Friedrich v panice klesl na kolena a začal hrabat hlínu prsty, jako by chtěl najít v zemi něco, co by ho ukotvilo v realitě. Slyšel jen tiché, melodické dunění. Pak se mlha s jedním prudkým závanem stáhla zpět do země, jako by ji někdo zespodu nasal.
Park byl opět tichý. Slunce pálilo do lící a vůně lípy byla opět omamná. Ale pan Blücher tam už nebyl.
Zůstala po něm jen jedna věc. Přesně v místě, kde předtím stál, ležela na trávě malá,stříbrná mince z kovu, který neznalev žádný kovář v kraji. Mince byla horká, až žehutá, a na její povrchu nebyl žádný nápis, pouze vyryté oko, které se zdálo sledovat každého, kdo se na něj podíval.
Friedrichs lidi z okolí považovali za blázna, když začal mluvit o dveřích v zemi. Zámek pokračoval v životě, budovy rostly a park se upravoval podle nejnovějších evropských mód. Nové cesty se vinuly kolem starých stromů a ohradní zeď oddělovala šlechtický klid od prachu ulice. Jen Friedrich už nikdy nešel k té velké lípě bez modlitby na rtech a v ruce pevně svíral rýč, jako by se mohl bránit něčemu, co nemá hmotu.
Mince zmizela z domu Blücherů krátce poté, co ji někdo ukradl, ale příběh o muži, který prostě vyprchal z tohoto světa v dopolední hodinu za jasného nebe, zůstal v paměti služebnictva. Nikdo nikdy nenalazl stopu, žádné tělo, žádný dopis. Jen ta lípa v centru parku začala růst s neuvěřitelnou rychlostí, jako by se živila něčím mnohem silnějším než jen vodou ze studánky.
Kdo dnes prochází stínem zámeckých lindenů, může pocítit náhlý, nevysvětlitelný chlad, i když je vrchol léta. Někteří říkají, že v tichu mezi listy lze zasyslet tloučení srdce, které nepatří nikomu z nás. Ta stříbrná mlha se občas vrací, aby si prověřila, zda je v parku stále někdo, kdo v ní vidí.
Kdo z nás se odváží vstoupit do stínu té nejstarší lípy a počkat, až se země pod nohama znovu otevře?