Příběh: Zámecký vodní mlýn
„Takhle to v mém mlýně nebude, pane rytíři, vaše zlaté mince sice zní krásně, ale můj mlýnský tok neví, co je to šlechtický rozkaz!“ zakřičel mlynář Matěj a s prudkým pohybem zaklapl těžké dřevěné víko nad mýsní skříně.
Rytíř Jindřich z Klatov, oděný v hedvábích, které v prachném vzduchu mlýna vypadaly naprosto mimořádně, zruděl až za ušima. Prudce udeřil rukavicí do masivního stolu, až nadskočily hromady obilí. Vzduchem se rozvířil hustý, sladký prach, který mlynáři lepil řasy a svrbal v krku, ale Matěj se ani nepohnul. Jen si spokojeně odfrkl a opřel se o silný kmen vnitřního sloupu, který držel celé patro budovy.
„Chci, aby toto zrno bylo namleté do jemnosti snové rosy do zítřka, jinak vám tento váš čtverhový dům srazím k zemi!“ zasyčel Jindřich a zkoumal pohledem okolí.
Matěj věděl, že rytíř není zvyklý čekat. Věděl také, že Jindřich má v plánu usmát mladou dceru sousedního šlechtice a k tomu potřebuje nejjemnější mouku na koláče, které mají být tak lehké, aby v ústech zmizely dříve, než je člověk stačí vnímat. Jenže voda z Otavy, která proudila náhonem k velkému kolu, měla zrovna svou vlastní náladu.
„Voda je dnes líná, pane rytíři. Kolo se točí, ale pomalu, jako by spalo,“ odpověděl Matěj a ukázal prstem k oknu, odkud byl slyšet monotónní, hluboký zvuk dřeva, které se s těžkým sténáním otáčelo v ose. Ten zvuk byl jako tlukot srdce domu, rytmický a neúprosný.
Jindřich, který v životě nikoho neviděl tvrdě pracovat, ztratil trpělivost. „Najměte si dalšího lidi, přidejte síly, udělejte cokoli! Zaplatím vám trojnásobek!“
Matěj se tajně usmál. Věděl, že rytíř nezná tajné cesty vody. Věděl také, že v podzemních prostorách, kde se voda rozbíjí o koryta, existuje způsob, jak kolo zrychlit, ale vyžadovalo to něco, co rytíř neměl: pokoru.
„Dobře,“ řekl mlynář a přimhouřil oči. „Udělám to. Ale jen za podmínky, že mi pomůžete s jedním malým úkolem. Musíme vyčistit nájezdníky u vjezdu, aby do mlýna vjela vaše kočárna bez zakopání. Jsou tam nánosy bahna a kamínů. Pokud mi pomůžete je vyčistit, zrno bude hotové před svítáním.“
Rytíř se zděsil. Vyčistit kamenné nájezdníky? V těchto šatech? Ale touha po koláčích a lásce byla silnější než hrůza z špíny. S hlubokým vzdychem vyšel ven, kde ho přejala vlhká vůně řeky a chladný průvan, který hnal listy po dvoře.
Zatímco Jindřich s kletbami a sténáním škrabal bahno z kuželovitých kamenů a jeho drahý plášť se pomalu měnil v šedivý hadr, Matěj vyrazil k náhonu. Pomalým, zkušeným pohybem uvolnil jednu z dřevěných zátkek v korytě. Voda z Otavy s prudkým syčením a šuměním vtrhla do mlýna s novou silou. Kolo se roztočilo s takovou vervou, že se celá budova začala jemně chvívat. Mlýnské kameny se rozběhly a začaly s chutným, rytmickým vrněním drcet zrna na nejjemnější prach.
Když rytíř, zničený a špinavý, vrátil zpět do budovy, našel Matěje, jak klidně sedí u stolu a pije hustý vývar z hliněného hrnce. Vedle něj stál přimoce plný bílé, hedvábné mouky.
„Tady to máte, pane rytíři. Právě včas,“ řekl Matěj a podal mu pytel.
Jindřich byl tak oslbený výsledkem, že si nevšiml, jak mlynář do mouky přimíchal špetku zvláštního bylinkového prášku, který našel v koutě skladu. Ten prášek sice chuť nezměnil, ale měl jednu vlastnost: kdokoli z něj upečený koláč snědl, začal mluvit pravdu, i když by mu to způsobilo největší potíže.
Rytíř odjel s triumfálním pocitem, nevíznoucíce, že v okamžiku, kdy jeho vyvolená zakousne do prvního kousku, pravda o jeho marnosti a lenosti vyletí z jeho úst jako z otevřeného vaku s obilím.
Matěj se díval za odjíždějící kočárou a pak se znovu naslouchal rytmu svého kola. Věděl, že voda z Otavy dnes udělala dobrou službu.
Kdo dnes projde kolem těch starých nájezdníků, možná ještě ucítí vzduchem stopku rytířského hněvu, ale mlynářovo tajemství zůstalo v dřevě a kameni.