Příběh: Zámek Běhařov
„Utíkej, Anežko, než tě uvidí tvůj otec!“
Jakub přitiskl dlaně k chladnému kameni klenby a zbrsňal svou tvář do stínu. Vzduch v chodbách nově přestavěného sídla voněl po čerstvé vápenné maltě a vlhkosti, která stoupala ze starých základů bývalé tvrze. Anežka z Kotnova však neuhýbala. Stála v paprsku světla, který dopadal z vysokého okna, a její hedvábné šaty šlehaly o čistou dlažbu.
„Neodejdu bez slibu,“ odpověděla tiše a její hlas se rozlilo klenbou jako zvon. „Slibu, že se pro mě vrátíš, až tvůj stav přestane být překážkou.“
Jakub, syn místního lesníka, který zde pomáhal s opravami, se zaryl prsty do švůvů zdiva. Věděl, že v barokním světě, kde každý člověk má své pevně určené místo, je jeho touha po dceři pána šílenstvím. Mezi nimi nestála jen zeď, ale celé století tradic a přísných pravidel. Jakub se k ní naklonil, tak blízko, že slyšel její přerušovaný dech. Místo slov jí do dlaně vložil malý, vybroušený kámen z potoka, který s sebou nosil jako talisman.
„Tento kámen zná cestu zpět,“ šeptal. „Kdykoliv se na něj podíváš, věz, že mé oči hledí stejným směrem.“
Anežka sevřela pěst a prudce ho polbila do tváře. Byl to polibek chutnající strachem a zoufalstvím. V ten moment však v dálkosti zazněly těžké kroky a kovové cinkání klíčů. Otcův správce procházel chodbou. Jakub se prudce odtrhl a zmizel v tme vedleho průchodu, právě ve chvíli, kdy se do místnosti vřítila postava v černém plášti.
Dny se změnily v měsíce a měsíce v roky. Jakub se nevrátil jako žebrak, ale jako muž, který se v cizích krajích naučil řemeslo a získal jmění. Každá noc, kterou strávil v cizině, byla jen odpočítáváním vteřin do okamžiku, kdy znovu uvidí cibulovitou střechu věžičky v Běhařově. V srdci nesl obraz její tváře, která v jeho paměti zůstala zachycena v tom jednom paprsku světla.
Když se konečně vrátil, zámek vypadal jinak. Byl sice stále krásný, obklopený zdí a zelení, ale vzduch kolem něj byl těžký. U brány ho přivítal starý sluhopis, který na něj hleděl s žalostným výrazem.
„Přišel jste pozdě, pane Jakube,“ řekl starec a ukázal rukou k zahradě, kde pod vysokými stromy stál malý, čerstvě vybudovaný hrob.
Jakub neřekl slovo. Pomalu kráčel po trávě, až zastavil u mramorové desky. Klesl na kolena a z hloubky svého pláště vytáhl druhý kámen, identický s tím, který jí kdysi dal. Položil ho na chladný kámen hrobu. V ten moment začalo pršet a kapky vody smývaly prach z nápisu.
Anežka nezemřela v náruči manžela, kterého jí otec vnutil, ale v samotě své komnaty, kde do konce svých dnů odmítala přijmout kohokoli jiného. Říká se, že v den její smrti v rukou svírala malý, vybroušený kámen z potoka, který nikdy nepustila, ani když jí z tváře zmizela poslední jiskra života.
Kdo dnes prochází tichými chodbami Běhařova, může v některých klenbách zachytit zvláštní chlad, který nepochází z kamene, ale z neukojeného očekávání. V zahradě pak stále šumí vítr takovým způsobem, jako by někdo tichým hlasem vyvolával jméno, které už dávno nikdo nevyřekl nahlas.