Příběh: zámek Březina (zámek, okres Pelhřimov)
„Kde jsi schoval ten klíč, ty šílený starče!“ křikl Matěj a přitiskl svého otce k chladné zdi v přízemní chodbě. Klenutý strop nad nimi zdál se stahovat, jako by chtěl oba muže rozdrtit v tichosti tohoto domu. Vzduch zde chutnal po starém prachu a vlhkém kameni, pachu, který se do oblečení vžrála hluboko a neodolatně.
Starý Bedřich Jeník jen slabě zasmál, přestože mu z koutu úst stékal tenký proužek krve. Jeho oči, zakalené šílenstvím i strachem, nehleděly na syna, ale někam za něj, do temnoty chodby, kde plameny svíček vrhaly na stěny groteskní stíny.
„Není v něm nic, co bys chtěl najít, Matěji,“ zašeptal starý pán chraplavým hlasem. „Některé dveře mají zůstat zavřené, i kdyby nad nimi stál svatý Florián a žádal o milost.“
Matěj ho prudce odstrčil. Zvuk dopadu těla o dlažbu zněl v prázdném domě jako výstřel. Bedřich se zvedal pomalu, s třesoucími se rukama, zatímco Matěj začal zběsile prohledávat kapsy jeho brokátového kabátu. Hledal malý železný klíč od válcovité kaple, která v severozápadním rohu budovy stála jako mlčenlivý strážce. V roce 1765, kdy se z tvrze stal tento barokní sýdliště, se říkalo, že v té kapli není jen oltář, ale i něco, co do světa živých nepatří.
Když Matěj konečně klíč našel, v dlani mu zůstal studený kov. Bez rozmýšlení vyběhl z místnosti, jeho těžké boty duněly po podlahách, zatímco za ním Bedřich jen tichým, rytmickým hlasem začal něco mumlat. Nebylo to modlitba, spíše varování, které se neslo chodbami jako průvan.
Cesta do kaple trvala jen pár okamžiků, ale každý krok se zdál být těžší, jako by samotný vzduch v budově zhoustl. Matěj došel k těžkým dveřím v nároží. Zvuk zámku, který se otočil, byl v hrobovém tichu nesnesitelně hlasitý. Vstoupil dovnitř.
Vnitřek válcového prostoru byl sálavý a studený. Světlo z malých oken dopadalo na podlahu v úzkých proužcích, v nichž tančily tisíce prachových částic. Matěj hledal v koutě, za oltářem, v prasklinách zdí. Nic. Jen ticho a pocit, že ho někdo sleduje z místa, které neexistovalo.
Najednou se za ním ozval zvuk. Jemný, rytmický škrábaní, jako by někdo dlouhým nehtem přejížděl po kameni. Matěj se prudce otočil, ale dveře za ním byly zavřené. Všiml si, že v prostoru kaple není žádný průvan, přesto mu po zátylku stékal ledový pot.
„Otce?“ zavolal, ale jeho hlas se odrazil od zaklenutých stěn jako cizí echo.
Když se znovu podíval na podlahu, uviděl něco, co ho zmrazilo v krvi. V prachu, tam, kde před minutou stál, byla otisk s boty. Nebyl to však jeho otisk. Byla to stopa mnohem starší, z รองovky, která už desetiletí nikdo nenosil, a vedla přímo k němu. Stopa byla vlhká, jako by ji tam právě teď zanechal někdo, kdo přišel z hlubokého, zapomenutého sklepa.
Matěj cítil, jak se mu zúží zorné pole. Vzduch v kapli náhle zaplnila vůně starého vosku a hniloby. Chtěl vykřiknout, ale v krku měl jen suchý uzel. V ten moment uslyšel za svým pravým uchem tiché, spokojené zadechnutí.
Když ho o hodinu později našli sluhové, Matěj stál uprostřed kaple s otevřenýma očima, zíraný do prázdna. Klíč ležel u jeho nohou, ale dveře, které jimi přišel, byly zevnitř zamčené, přestože v místnosti nebyl nikdo jiný.
Bedřich Jeník už nikdy nepromluvil o tom, co v kapli skutečně spalo, a Matěj z Březiny odešel krátce poté, zblhnutý a zlomený, neschopný vysvětlit, proč se v noci v jeho pokoji ozývá zvuk škrábání o zdi.
Kdo dnes v tichu kaple naslechne, uslyší možná i on ten jemný zvuk nehtů, které se snaží vyškrábat cestu zpět do světa.