Příběh: zámek Choltice
„Utíkej, Eliško, hned teď, dokud ty mříže stále stojí dokořán!“
Karel sevřel prsty její zápěstí tak silně, až mu zbělely klouby. Stáli v chladném stínu západního křídla, kde se vzduchem vlnila ostrost bylin a vlhkosti z nedalekých vod. Vzduch zde chutnal po lékárně pro chudé, která v přízemí sálala vůní sušeného pelyňku a máku. Eliška však nepohleděla na cestu ven, ale do jeho očí, v nichž se zrcadlil žár dopoledního slunce dopadajícího na barokní fasádu.
„Neodejdu bez tebe, Karle. Tvůj otec tě srazí do prachu, pokud tě najde v mém pokoji,“ zašeptala a přitiskla se k němu. Její šaty z jemného hedvábí šustily o hrubý kámen zdi.
Karel byl synem purkrabího, mužem, který měl sloužit řádu a zákonu tohoto domu, zatímli Eliška byla dcerou z rodu Thun-Hohensteinů, jejíž osud byl vymyšlen dávno před jejím narozením. Byla korunním klenotem stavby, která měla být čtvercem dokonalosti, ale která zůstala navždy rozstřepená, nedokončená, stejně jako jejich naděje.
„Můj otec už ví,“ odpověděl Karel a hlas se mu zlomil. „Slyšel jsem ho v kapli svatého Romedia. Hovořil o cti, o krvi a o tom, že kdokoli se dotkne dcery hraběte, ztratí právo na jméno i život. Musíš zmizet z Choltic, než zavřou brány.“
Eliška se prudce odvrátila a její ruka dopadla na chladný pilíř arkády. Prsty přejely po řezbách, které v ní v tu chvíli působily jako mříže vězení. „Kam bych měla jít? Do světa, kde neznám nikoho? Zde je můj domov, zde je vše, co znám.“
Karel ji přitáhl k sobě a zaryl obličej do jejího krku. Cítil vůni růžové vody a strachu. V dálce se ozval zvuk těžkých bot dopadajících na dláždění nádvoří. Kroky byly pomalé, rytmické, neúprosné. Purkrabí nechodil, on lovil.
„Slib mi, že se vrátíš,“ vydechl Karel a v jeho hlase bylo slyšet chvění, které nedokázal potlačit. „Slib mi, že až se tento dům dobuduje, až se zavřou všechny strany toho čtverce, najdeš cestu zpět k mříži, která nás dnes dělí.“
Eliška se na něj podívala naposledy. Její rty se pohybovaly, ale žádný zvuk neunikl ven. Pouze pevně stiskla jeho dlaň a pak se prudce otočila a rozběhla se směrem k severozápadní straně, kde mohutná mříž oddělovala vnitřní svět zámku od volnosti okolních luk. Její plášť za ní vlál jako zraněné křídlo bílého ptáka.
Karel zůstal stát v prázdném průchodu. Sledoval ji, dokud nezmizela za hranicí viditelnosti, a v tu chvíli ho za rameno sevřela železná hvat přísného otce. Purkrabí neřekl ani slovo. Pouze ho přitáhl k sobě a s ledovým klidem mu oznámil, že od dnešku bude Karel sloužit v dálekých hraničních strážích, kde bude mít čas přemýšlet o své mizeřnosti.
Čas plynul, baroko stárlo a zámek v Cholticích zůstal navždy polovičním snem. Stavba nebyla nikdy dokončena, peníze došly a ambice Luca di Rossiho se rozplynuly v prachu nedovršení. Karel se nikdy nevrátil z vyhnanství, nebo se vrátil tak pozdě, že už nikoho nepoznal.
Dnes, když lidé procházejí tichými chodbami a dívají se na nedokončený obrys budovy, často cítí zvláštní chlad, který nepochází z kamene. Je to ticho nedopovězených slov, která zůstala viset v prostoru mezi dvěma křídly.
Kdo však v tichém večěru přiloží ucho k chladným zdivům západního křídla, může zaslechnout jemné šustění hedvábí, jako by někdo stále čekal u mříže, která se už nikdy neotevřela pro toho, kterého milovala.