Příběh: Zámek Hluboká nad Vltavou
Bylo to večer na konci léta, kdy se do zámku Hluboká nad Vltavou dostaly tiché noty housle. Jarmila zaseklá nesmělými pohledy sledovala svůj milovaný, hraběte Alžíra ze Schwarzenbergu, jak se k ní přiblížil v dlouhém černém kabátě. Sluneční paprsky upadaly skrze okna zámecké jízdárny a střídavě osvětlovaly jeho obličej, který byl vytesán jako socha. Jarmila nesměle zaplnila vzduch sladkým zápachem rozmarýnu z květin, jež kdekoli se v jejím útulném kabátě vinuly.
"Alžíre," zašeptala, jeho jméno se třáslo na jejích rtech, "nebudeš moci odejít."
Oči hraběte Alžíra zářily stejnou touhou, která Jarmila udržovala v poutavém napětí. Všiml si dámy stojící na koberci a neodvratně se blížil. "Moje milá, nemohu být tady déle. Mé povinnosti…"
"Povinnosti," opakovala Jarmila s úsměvem, který se šeřil po jejích tvářích víc než sluneční paprsky, "které by ti řekly nechat tuto chvíli?"
Alžír přistoupil blíže. Známky zrady visely ve vzduchu, naplněného tajemstvím, když si Jarmila uvědomila, že jejich láska byla v rozporu s rodovými vazbami a společenskými omezeními. "Jsem připoután ke svému rodu," zvolal Alžír, jeho hlasy se mísily s houslovým kytarem jako potůček do klidného jezera.
"Věřím v tebe," odvážně odpověděla Jarmila a jejich ruce se tajemně spojily, jakoby žály byly přetvořené v hedvábí. V té chvíli dovnitř proudil čistý zápach studánky, který uvolňoval napětí jejich srdcí.
"Kdybych mohl sebou disponovat jako jsi ty sebou," pokračoval Alžír, "neodmítla bych tvou lásku."
Nad nimi kmitala nebeská hvězda a zdálo se, že sama poslouchá jejich tajný dialog. Vzdálenost mezi jejich srdci byla ještě větší, než jakou zvládli překonat.
Ztracené okamžiky a rozptýlené pohledy se promíchaly ve vzduchu. "Musím jít," řekl Alžír, znepokojený svědomím i láskou, která ho udržovala.
Jarmila jej sledovala s výrazem v očích, které byly plné víry a naděje. "Pak se pořád můžeš vrátit," zvolala tichounce. Její slova mu stoupla jako živoucí sliby v temnotách noci.
"Vrátím se, Jarmilo," řekl Alžír s vážným závazkem a políbil ji na tvář, což bylo jako svitání nového dne. Ale když odešel, věděla, že jejich setkání může být poslední.
Pár měsíců se potulovali ve snech a vzpomínkách na ten krátký okamžik lásky pod zámkovou střechou. Ačkoliv byl Alžír nakonec povolán do války o rakouské dědictví, Jarmila si odříkala jeho návratu i přes rodní rozdíly.
Říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas cítí parfém, který tu nikdo nenašel.