Příběh: zámek Horní Cerekev
„Utíkej, Anežko, než tě uvidí tátovo lidi!“
Jan Leskovec ji držel za ruku tak pevně, až mu zbělelly klouby. Stáli v temném koutě nádvoří, kde se vlhký chlad z kamenných zdí mísil s těžkou vůní řas z blízkého rybníka. Janův dýchot byl rychlý a krátký, v očích mu plál oheň, který nepatřil do ticha noci. Anežka se přitiskla k jeho hrudi, její hedvábné šaty šustily o hrubý kámen, zvuk, který vteřinu poté zněl jako hrom.
„Neodcházím bez tebe,“ šeptala a zabořila prsty do látky jeho roucha. „Kdo mi řekl, že mě v Praze přijmou? Kdo mi zajistí místo v domě, kde nebudu jen ozdobou na stole pro tvého otce?“
Jan se zasmál, byl to zvuk plný zoufalství i naděje. Tahle tvrz, kterou jeho otec právě teď přetvářel v moderní renesanční sídlo, byla pro něho jen zlatou klecí. Každý nový oblouk, každá zdobená římská klenba, kterou Jan pomáhal navrhovat, byla jen další zdí mezi ním a dcerou místního lékárníka. Jan byl šlechtic, architekt svého vlastního věznictví; Anežka byla jen dívka, která znala jména všech bylin v okolních lesích a dokázala zlíčit bolest jedním dotykem.
„Mám pro tebe dopis. Je tam všechno. Moje slibem, mé jmění, které mi otec sice nespustí pod ruky, ale které bude tvé, jakmile se z toho domu vymaním,“ vyhrkl Jan a z kapsy vytáhl zvinutý pergamen.
V tu chvíli se z horního patra ozvalo ostré zakřičení a světlo pochodně rozřízlo tmu. Stráže s otřesnými kroky vyběhly na chodbu. Jan prudce strhl Anežku do stínu za masivní pilíř. Cítili teplo svých těl, slyšeli tlukot srdcí, který jim v uších bubnoval jako válečné bubny. Jan ji políbil do spánku, byl to polibek chutnající solí a strachem.
„Zítra v úsvitu u kostela Panny Marie,“ zašeptal jí do ucha. „Když zazvoní první zvonek, budu tam. Neodcházej z města, zůstaň u bran, dokud neuvidíš můj plášť.“
Anežka přikývla, její oči se v šeru zaleskly. Jan ji pustil a bleskově zmizel v labyrintu chodeb, které sám pomáhal tvořit. Chtěl z nich udělat místo pro krásu a světlo, ale v tu chvíli sloužily jen k tomu, aby se v nich člověk mohl schovat před pravdou.
Ráno však přišlo s mrazivým tichem. Anežka stála u kostela, prsty jí mrznly v ranním oparu, který stoupal z hladiny rybníka jako bílý přízrak. Zvon zvonil jednou, dvakrát, desetkrát. Slunce vyšlo nad střechy Horní Cerekve, ale Jan se neobjevil. Místo něj přišel její otec, tvář šedá a vyčerpaná, s prázdným pohledem.
„Je pryč, Anežko. Jeho otec ho v noci nechal uvěznit v toweru a hned poté ho poslal do vzdáleného kláštera, aby tam zapomněl na svou kætérii a na tebe. Říká, že zničil všechny dopisy.“
Anežka neplakala. Jen se pomalu otočila k renesančnímu zámku, který se v ranním světle zrcadlil v rybníku jako dokonalý obraz. Věděla, že Jan neodešel dobrovolně. Věděla, že v těch nových, krásných zdích zůstal kousek jeho duše, který nikdy nenajde cestu ven.
Když se roky později ptali, proč Anežka nikdy nebyla vdaná a proč trávila každé odpoledne procházkami kolem rybníka a pohledem na hradby, jen mlčela. Jen občas zastavila u jedné konkrétní zdi, kde byl kámen zvláštně vyhlazený, a přiložila k němu svou dlaň.
Kdo dnes prochází tichými chodbami tohoto domu, může v určitých úsecích cítit zvláštní chlad, i když je venku letní žár, a v uších mu zní tichý, zoufalý šepot, který volá jméno, které už dávno nikdo nevyřkl.