Příběh: zámek Hostačov
Tvá tvář se zamlžila jako zrcadlo zaprášené po dlouhém odloučení, když jsi se vrátila k oknu, za kterým se táhla tmavá stíny zámku. Vzduch byl nasycen vůní vlhké zeminy a rozkvetlých lilků, které jsem pro tebe nechal v zámecké zahradě, i když věděl, že se už sem nevrátíš. Tvůj šát se třepotal na rameni jako list na větvi, když jsem ti řekl: *„Nechci, aby jsi odešla.“*
„Ale co můj otec?“ tvá hlava se otočila k západu, kde se nad Železnými horami valilo obloha. *„Co když mi zakáže navždy?“*
„Tak ho přemluvím.“ Moje ruce se sťaly o dlažbu, kde se odrážely plameny svíček na stolu. *„Zítra v noci, když se všichni usnou, utečeme. Pár mil odtud je les, tam nás nikdo nenajde.“* Ale ty jenom zamrkla, jako by slova byla lehčí než dešťová kapka na tvém nosu.
„To není láska, která mě tady drží.“ Tvůj hlas zněl jako šepot mezi listy, které se třásly u okna. *„To je strach.“*
Bylo to v den, kdy se na hradbách zámku ozývaly první varovné zvony. Pověst říkala, že když se ozve jeden, znamená to jenom loučení; dva – smrt. Ale já jsem věděl, že to jsou jenom zvony z vesnice, které ozývají se odpoledne, když se na hřbitově zavírají dveře. Nicméně teď, když se ty dveře za námi zavřely, zněly jako konec světa.
„Proč jsi přišel?“ ptala se, když jsem se posadil na okraj postele a přitiskl tvou ruku ke svému srdci. *„Vím, že bys mohl jít ke svým lidem, ke svým bojům. Ale jsi přišel sem.“*
„Protože jsem ti slíbil, že se vrátím.“ Moje prsty se proplétaly s tvými, jako bych chtěl zaseknout čas. *„A teď jsem tu.“*
Ale ty jenom usmála, a to bylo nejbolestivější z všeho. *„Miluji tě, Heřmane.“* Tvůj dech byl studený jako rána jara, když jsme se poprvé potkali pod jabloní za zámkem. *„Ale můj otec říká, že jsem jako zrníčko na mlynu – mezi tebou a tvým světem. A já se bojím, že se rozemlatu.“*
Zvonil telefon, nebo spíš zvony zámku, které se zdály být plné nějakého hlubšího významu. *„Musím jít.“* Tvůj hlas byl pevný, jako by sis už rozhodla, že tohle je poslední noc, kdy se budeme držet za ruce.
„Ne.“ Moje tvář se přitiskla k tvému rameni, kde se ještě cítila vůně tvé vůně – byliny a medu, kterou ti dala matka. *„Zůstaň.“*
„Nemůžu.“ Ty jsi se vzpřela, a já jsem cítil, jak se tvá kůže dotýká mé, jako bychom byli dva listy, které se rozepínají. *„Můj otec už čeká. A já musím jít.“*
Když jsi odešla, zanechala jsi po sobě jen vůni lilků a šátku, který jsem nechal na lavici u okna. Zvonil telefon, a já jsem věděl, že to není jenom zvony. Bylo to něco jiného – něco hlubšího, něco, co se nezmizí. Bylo to tvoje srdce, které se odráželo v zrcadle okna, když jsem se podíval ven a viděl, jak se nad zámeckým parkem rozkládá obloha, která se připravuje na bouři.
Následující den jsem se probudil v komnatě, kde se ještě cítila teplota tvého těla. Na stole ležela dopis, který jsem napsal, a který jsem nikdy neodeslal. *„Miluji tě, jako miluje les zimu, když se pod ním schovávají listy. A když se jaro vrátí, budu se tě chtít dotknout, jako bych se dotýkal tvého jména.“*
Od té doby jsem se nikdy nevrátil do té komnaty. Ale když projdu kolem zámku, když se podívám na okno, za kterým jsem tě viděl posledníkrát, vždycky se mi zdá, že tam ještě stojíš. A že se jenom chystáš odejít. Ale nikdy neodcházíš.
Říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas cítí parfém, který tu nikdo nenašel. Ale já věřím, že je to jenom vůně lilků, které jsem pro tebe nechal. A že se jenom chystáš vrátit.