Příběh: zámek Hrubá Skála
„Utíkej, Anežko, než tě uvidí její otec!“
Hanuš přitiskl dvířka k zdi a svou rukou zakryl úzký průzor do chodby. Anežka zvedla hlavu a její dech tvořil v chladném vzduchu bílé obláčky. Vzduch v prostorách, kde se právě rod Smiřických měnil z pánů hradu v pány elegantního sídla, voněl po čerstvé vlhké omítce a včelím voskem, kterým služebnice potíraly podlahy. Hanuš nebyl šlechticem; byl to syn kameníka, který pomáhal zbourávat staré gotické zdi, aby uvolnil místo novým renesančním pokojům.
Anežka se opřela o chladný kámen a její prsty se třesly, když mu podala malý lístek z pergamentu. „Můj otec už rozhodl. Příští měsíc mě provdá za pánem z východu, aby upevnil své pozemky. Říká, že tvé ruce jsou příliš hrubé na to, aby držely šperky, které mi chce darovat.“
Hanuš se nepohnul. Jen pevně sevřel její ruku. Jeho dlaně byly plné malých jizev a mozolů z práce s pískovcem, zatímco její kůže byla hladká jako hedvábí. Ten rozdíl byl propastí, kterou žádný most z kamene nedokázal překlenout.
„Vezmu tě pryč,“ zašeptal Hanuš a jeho hlas zněl jako drcení štěrku. „Znamám každou skálu v okolí. Vím, kde končí hradby a kde začínají lesy, kterým nikdo nevládne. Počkej mě u té předsunuté bašty, tam, kde schody vytesané do skály vedou vzhůru k nebi. Přijdu pro tebe, až zhasnou poslední svíce v panství.“
Anežka se na něj podívala a její oči se zaleskly. Neřekla ani slovo, jen se dotkla jeho lícem a rychle zmizela v šeru chodby, právě ve chvíli, kdy v dálce zazněl tvrdý dopad bot o dlažbu.
Noc přišla s hustou mlhou, která obalila Hrubou Skálu jako bílé plátno. Hanuš stoupal po skalním schodišti, v ruce držel jen malý lampion, jehož světlo sálalo slabě a žlutě. Každý krok mu připomínal, že riskuje život. Pokud by ho chytili, nečekal by ho soud, ale šibice. Přesto v jeho hrudi tlouklo srdce, které nezná strach, jen neúprosnou touhu.
Když dorazil k bašte, stála tam. Byla zahalená v tmavý plášť, který splýval s barvou noci. Vzápětí se však ozval křik.
„Zde je! Chytněte ji!“
Zpod bašty vyrazili psi a muži s pochodněmi. Světlo plamenů rozřízlo mlhu a odhalilo tvář jejího otce, který stál v čele s tváří ztuhlou jako mrázor.
Hanuš se vrhl vpřed, aby Anežku chytil za ruku, ale v ten moment se ozval hlučný zvuk. Jeden z vojáků tasil meč a prudce udeřil do kamenného zábradlí, čímž Anežku odrazil zpět do náruče stráží. Hanuš vrazil do zdi, jeho prsty se zaryly do štěrbin pískovce.
„Běž, Hanuši! Běž, nebo tě zabijí!“ vykřikla Anežka, zatímco ji dva muži táhli násilím dolů, pryč od okraje srázu.
Hanuš neuhnul. Díval se, jak její postava mizí v záři pochodní a její hlas utichá v hlubinách hradu. Zůstal stát na vrcholu bašty, obklopen pouze tichem mlhy a vůní borovicového lesa. V rukou stále svíral pergamen, který jí před několika hodinami předala.
Nikdy už ji neviděl. Pověsti říkají, že byla provdaná a odvezena daleko za hranice kraje, kde její jméno postupně zapomněli. Hanuš však nezmizel. Zůstal v okolí, stal se stínem, který hlídal skály. Pracoval na stavbách, které dnes stále stojí, a do každého kamene, který tesal, vložil kousek své bolesti.
Když dnes stoupáte po těch starých schodech vytesaných přímo do skály, dejte pozor na chladný průvan, který vás polibá do tváře, i když je letní den. Je to vzpomínka na dívku, která tam jednou stála a čekala na záchranu, která nikdy nedošla.
Kdo v tichu stojí na okraji bašty, může stále slyšet tiché, rytmické poklepávání dláta o kámen, jako by někdo stále dopisoval zprávu, kterou už nikdo nemůže přečíst.