Příběh: Zámek Jablonná
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že nevím, co její duchovní bázně znamenají pro nás. Vybavený pouze svým odvahou a nesmiřitelnou touhou vidět Rosalii znovu, stál na zámecké terase, kde jasný slunce vstupovalo do obrazů barokní architektury. Ticho bylo přerušeno pouze vzlykem listí, když se ve větru obracejících stromů tónily s tichou lítostí.
„Martinie, proč jsi sem spěchal, než se den vysvítí?“ hlas Rosalii zněl z za rozbíjené brány. Její postava, zahalená v dlouhém šatech s bohatými tkaninami, se protínala slunečním paprskem, který přetékajícím svitem oblékal její vlasy.
„Rosalie, proč mi nedovoluješ být blíže?“ Martinova hlava se sklonila, když odpověděl s tónem horkého požadavku. „Můj srdce je v tvých rukou, jako to zámek ve snu chvěl, a žádný příkaz nebo starobylé rituály nemohou zabránit mé lásce.“
„Moje duše není svobodná, Martinie. Můj pán Kinský nařizuje, aby jsem se oženila s někým z jeho šlechty. Každé setkání je obětí mého slibu,“ odpovídala Rosalie, její ústa maličce smutná jako křivky skleněné vany uprostřed stolu.
„Pokud se neochotně dostanu do pouta s tím, co přijímám, zda to není stejně svobodným vazbou?“ Martin se otočil k ní, jeho zrak plný vzteku a touhy. „Můžeme být jako ty kvítí, které tady rostou, předvídatelně podle písma, nebo mohli bychom se vytrhnout ze svých kořenů a vyrůst náhodně?“
Rosalie pokrčila rameny. „Ty to chceš vidět tak snadno, ale ty staré písemné řády jsou jako tyto klenby — nezvrátitelné.“ Její ruce se zdvihly k jeho obličeji, její prsty přetrvávaly svými hranami v jemném dotyku. „Zůstaň s námi, možná budeme schopni něco změnit.“
Jak se slunce stoupalo nad terasou, rostla teplota i jejich napětí. Zvuk vzdálených kroků zněl jako připomenutí nevyhnutelného rozdělení. „Zkusím být ti blíže,“ sliboval Martin, jeho rty se dotýkaly jejích úst pouze na okamžik. Jejich spojení bylo krátké a plné nevyslovitelného přání.
„Najděte si čas někdy,“ řekla Rosalie, když se otočila pryč. Její hlas zněl jako vzdálený zvon, označující konci jejich krátkého shledání.
Martin se podíval zpět, jak se Rosalie pomalu ubírala směrem k otevřené bráně. Alespoň jeden okamžik v čase byl sdíleným příběhem. V jejich tajemném prostoru byli svobodní.
Ano, zámek Jablonná mohl být pozorovatelem staletých příběhů lásky a osudu — ale ten mezi Martinem a Rosalií zůstal skrytý v jejich očekávání. Říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas cítí parfém, který tu nikdo nenašel.