Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Zámek Jánský Vrch
  • Příběh: zámek Jánský Vrch

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

zámek Jánský Vrch
Smyšlený příběh

Příběh: zámek Jánský Vrch

Příběh: zámek Jánský Vrch
❧

„Utíkej, Anno, než tě najdou stráže u brány!“

Hlas mladého muže zněl chraplivě, skoro jako šepot větru v listí okolních lesů. Anna se prudce zastavila a zabořila prsty do chladného kamene hradby. Vzduch kolem nich voněl po mokrém mchu a blíživém dešti, který se snesl z vrcholů Rychlebských hor. Před ní stál Konrad, syn jednoho z lístů, který sloužili u hradu. Jeho tvář byla v šeru jen šmouhou, ale oči mu plály jako uhlíky v krbu.

„Neodcházím bez tebe,“ odpověděla Anna a její hlas se třesl, přestože se snažila stát pevně.

Byla dcerou šlechtice, jejíž rod se spojila s biskupem Přeclavovi z Pohořelé. Její svět byl tvořen hedvábím, latinskými modlitbami a tichem knihovny, kde se v papírech ztratila v úvahách o hvězdách. Konrad byl jiný. Znal každou tajnou cestičku v okolních údolích, věděl, kdy v potoce teče nejčistší voda a kde v lese najít bylinky proti horečce. Jejich láska byla tajným hříchem, psanou v krátkých dopisech schovaných v dutých kmenech stromů.

Konrad udělal krok k ní a chytil ji za ruku. Jeho dlaně byly drsné, plné mozolů a jizev, naprosto jiné než jemné prsty, které Anna znala ze svého kruhu. Tlak jeho prstů byl jedinou jistotou vteřin, které jim zbývaly.

„Můj otec už dostal rozkaz. Zítra tě odvezou do kláštera, aby ses zapomněla na své blázny,“ řekl Konrad a z añadió se mu svaly v čelisti. „Pokud zůstaneš, ztratíme se navždy.“

Anna se podívala nahoru, kde se nad nimi tyčily hrobové zdi hradu, který v té době sloužil jako neprůstupná pevnost nad Javorníkem. V dálce zazněl zvuk kovového kování o dlažbu. Stráže vyjížděly z vnitra dvora.

„Půjdeme společně,“ vydechla a přitiskla se k němu.

V ten moment se však zpoza rohu hradby vyklul stín. Byl to hejtman Johann Tümling, muž s tváří jako z vytesaného žuly, jehož pohled mrazil víc než zimní vítr z hor. V ruce svíral meč a v očích měl chladný triumf.

„Kde jdete, urošlá slečno?“ zněl jeho hlas jako drcení kamenů. „Váš otec vás hledá. A ty, synu lísta, zapomněl jsi, že tvé místo je v blátě, nikoliv u nohy šlechtičny.“

Konradt se prudce postav mezi Annu a hejtmana. Ruka mu skočila k noži u pasu, ale Anna ho prudce chytila za rukáv. Věděla, že jeden špatný pohyb znamená smrt.

„Nechte ho být, pane hejtmane!“ vykřikla Anna a její hlas se rozlehlel prázdným prostorem hradb. „On jen doprovází mé kroky k modlitbě!“

Tümling se krátce a sucho zasmál. Ten smích zněl nepřirozeně, skoro jako by mu v hrdle pomáhal někdo jiný, temnější. „Modlitba v noci u hradeb? To je zajímavý druh zbožnosti. Odveďte je.“

Následovaly hodiny ticha, které byly hůřší než jakýkoliv křik. Anna byla uzavřena v komnatě s okny, která vyhlížela do hluboké propasti pod hradem. Sledovala, jak se v dálce zapalují ohně v údolí. Konrad byl uvězněn v temnici, kde vlhkost stěn pronikala až do kostí.

Když přišel čas jejího odjezdu, nebylo to v doprovodu pláče, ale v tichém, dravém klidu. Voz byl připraven. Anna stála na prahu, když k ní přistoupil Tümling. Podal jí malý lístek papíru, který našel v Konradových věcech.

„On už nikdy nepromluví o své lásce,“ řekl hejtman a s úsměvem, který nedal rozum, lístek roztrhl na tisíc malých kousků a rozfoukal je do větru. „Větrné hory si tajemství nechávají.“

Anna neřekla ani slovo. Jen se podívala naposledy na skalnatý výběžek, na kterém stál hrad, a pak vstoupila do vozu. V ten moment se jí zdálo, že ze zdi hradu se ozývá tichý, zoufalý nářek, který nepatřil člověku.

Když dnes procházíte chodbami Jánského Vrchu, zpozorněte na průvany, které v zimních dnech hvízdají v rozích komnat; jsou to stopy někoho, kdo nikdy nesešel z hradby a stále hledá cestu k té, která musela odjet.

✦
Příběh se váže k památce zámek Jánský Vrch Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)