Příběh: zámek Kanice
Těžký dubový trám v komnatě kanické tvrze zasténal pod náporem staletého prachu a zbytků starých krovů, zatímco se Zikmund skláněl nad pergamenem a kapalina z voskové svíčky mu pálila prsty.
Kateřina stála u okenního výklenku, kde studený zámecký vánek zvenčí provětrával těžkou vlnu jejích šatů a přinášel s sebou silnou vůni vlhké půdy a lesních jahod z okolních strání.
Už po řadu měsíců trval tento skrytý tanec pohledů a šepotu mezi pány z Čachrova a dívkou z rodu, jejíž jméno otcové raději ani nevyslovovali u společného stolu, neboť spory o pozemky a čest staré šlechty stály jako hradba z oceli mezi dvěma lidmi, kteří bez sebe nedokázali vydechnout jediné klidné slovo.
Zikmund prudce odsunul těžkou dřevěnou stoličku, až skřípala po kamenné podlaze, a přistoupil k ní tak blízko, že v temnotě místnosti mohl rozeznat chvění jejích dlouhých řas a rychlý dech narážející do jeho hrudi.
Otec tě posílá na zítřejším svítání do hlubokého vnitrozemí, vyslovil tiše Kateřina a prsty sevřela látku jeho kabátce tak pevně, až jí bělely klouby na rukou, aniž by jedinkrát pohlédla k těžkým dubovým dveřím, za nimiž hlídal spolehlivý sluha.
Nikam neodejdu, dokud nebudou zdi této tvrze patřit nám dvěma a všem našim budoucím dnům, odpověděl Zikmund a jeho dlaň přejela po jejím tváři, přičemž v chladném vzduchu zanechala nepatrné, hřejivé stopování.
V té době se stará gotická pevnost teprve pomalu nadechovala k budoucí renesanční přeměně, jež měla přinést do těchto míst světlé sály, štukové stropy a zahrady plné vonných bylin, avšak prozatím to bylo místo plné stínů, vrzajících trámů a tajných schodišť vedoucích do bezpečí venkovských lesů.
Oba věděli, že stačí jediný zrazený úmysl, jediný neobezřetný krok na nádvoří, a hlídači vládce panství je rozdělí na celá léta, možná navždy, neboť krev prolitá ve sporu o majetek na Domažlicku se smývala jen velmi těžce.
Kateřina vytáhla z kapsy drobný stříbrný prsten s vyrytým znakem jejich tajné dohody a navlékla mu ho na malíček, přičemž se jejich kůže na zlomek vteřiny dotkla s takovou silou, že oba zatajili dech a naslouchali vzdálenému houkání sýčka z hlubokého lesa za hradbami.
Zítra v poledne u starého mlýna pod Kanicemi, šeptem dodal Zikmund a vložil do její dlaně malý klíč od boční branky v ohradní zdi, která dosud nebyla střežena strážemi.
Ráno však přineslo něco docela jiného než tiché setkání u potoka; rozlehl se zvuk koňských kopyt na dlážděném nádvoří a hlasy cizích ozbrojenců, kteří přišli vykonat rozkaz nejvyššího sudího.
Zikmund stál na ochozu a sledoval, jak kočár s erbem odjíždí směrem k západu, aniž by zahlédl její tvář za zataženou záclonou, a v té chvíli pochopil, že některá místa v sobě nesou víc než jen kameny a maltu, nesou totiž tíhu nesplněných slibů, které nedokázal vymazat ani odsun německých rodů po staletích, ani příchod nových lidí do zrestaurovaných zámeckých komnat.
Dnes, když se člověk prochází mezi opravenými zdmi zámku v Kanicích a nahlíží do prázdných místností, kde se chystá výstava o smíření a pohnutých osudech minulého století, může v tichu mezi starými cihlami občas zaslechnout slabé, nikdy neutuchající škrábání stříbrného prstenu o dřevěný stůl.