Příběh: zámek Koleč
Maximiliánovi prsty se pevně sevřely do okraje lavičky, až mu zbělely klouby. V čerstvě zasvěcené kapli Nejsvětější Trojice se stále vznášel těžký, dusivý opar kadidla, který se mísil s vůní čerstvě řezaného dubového dřeva. Světlo, pronikající skrze nové, barevné výhody, vrhalo na kamennou podlahu krvavě rudé a sytě modré skvrny, které se při každém jeho pohybu chvěly.
„Už je pozdě, Maximiliáne,“ zašeptala Anna a její hlas se téměř ztrácel v vysokých patrech klenby. Stála u východního křídla, její rouška byla ztluštělá prachem z dílny jejího otce, který tu celý rok vyřezával oltář.
Maximilián udělal krok k ní, a jeho těžké, zlatem zdobené boty udeřily do podlahy s nepříjemnou tvrdostí. „Dneska nic nekončí. Ani dnes.“
„Zítra ráno přijede vůz z Prahy. Tvůj otec už připravil smlouvy,“ řekla a sklopila zrak k jejím špinavým dlaním. Její prsty se nervózně svíraly kolem těžkého klíče od sýpky. „Jsi synem rodu Ubelliů. Patříš do sídel z mramoru, ne sem, do prachu a dřeva.“
Maximilián ji chytil za zápěstí. Jeho dotek byl rychlý a neúprosný, ale neudržel v něm žádnou sílu. „Mramor je studený, Anno. A tyto zdi... ty jsou živé. Slyšíš to? I když je tu ticho, jako by se ty kameny ještě učily našemu dechu.“
Anna se trhla, ale ne aby utekla, nýbrž aby mu mohla upřímně pohlédnout do očí. V jejím pohledu nebylo nic než hořkost. „Slyším jen zvonění, které oznamuje tvou odchod. Vidím jen světlo, které dopadá na prázdné místo, kde budeš stát, až já odejdu.“
Maximilián vytáhl z kapsky malý předmět. Byl to kousek vosku, který v něm držel celou noc, v němž byl zaklíněn drobný, nedokončený obraz medové včely, jak se snaží vybudovat svůj domov. Podal jí ho. Jeho ruka se třásla, když se pokoušel o ten poslední, nemožný gest. „Vezmi si tohle. Jako důkaz, že i v tom nejtvrdším řádu existuje něco sladkého.“
„Sladkost se v tomto zámku neudrží,“ vydechla Anna a její dech vytvořil v chladném vzduchu kaple krátký obláček páry. „Zde se budují jen pevné hranice. Ty jsi jeden z nich.“
Z dálky se ozval těžký, rytmický zvuk koňských kopyt dopadajících na příjezdovou cestu. Každé údery se odrážely od zdí jako výstřel z pistole. Maximilián ztuhl. Jeho tvář, kdysi mladická a plná naděje, teď připomínala masku vytesanou z bledého kamene.
„Musím jít,“ řekl a jeho hlas byl teď plochý, zbavený veškerého třasu.
„Vím,“ odpověděla jen a neudělala ani krok směrem k němu. Jen stála, jako by byla součástí té nové, nádherné architektury, která měla být jeho domovem, ale byla pro něj vězením.
Maximilián se otočil a jeho hedvábný kabát zněl v tichu jako šustění hadů. Když procházel kolem oltáře, na okamžik se zastavil, ale neotočil se. Jen jeho ramena se lehce zachvěla, než vyšel ven do chladného večera, kde už čekala služba a osud, který neměl lidské srdce.
Anna zůstala stát v polomraku. Vzduch v kapli se zdál být nyní ještě hustší, jako by se v něm usadila samotná váha jejich nevyřčených slov. Pomalu, téměř nevědomky, sevřela v dlani malý kousek vosku.
Když se dnes v tichu těchto zdí ozve jen tiché bzučení, zdá se, že to není hmyz, ale ozvěna slibů, které se nikdy nesnesly do světla dne.