Příběh: zámek Konojedy
„Tady to končí, Anežko, vteřinu víc nemůžeme zůstat!“
Jakub přitiskl ruku na studený kámen zdi a prudce přitáhl dívku k sobě. V úzkém prostoru tajného průchodu, kde vlhkost pronikala až do kostí a vzduch chutnal po starém prachu a plísni, se ozývalo jen jejich zrychlené dýchání. Kdejším hlubokým sýdlem, které v té době neslo rysy renesanční elegance, se nesly kroky stráží. Kovové okovy bot rytířů rytmicky duněly o dlažbu v horních patrech.
Anežka se opřela hlavou o jeho rameno. Její šaty z jemného lnu byly roztržené a znečištěné, ale v očích měla zápal, který žádná zeď nedokázala zastavit. Jakub byl jen synem lékárníka, mužem, který znal tajné vlastnosti bylin a tiché cesty zámkovými chodbami, zatímco Anežka byla dcerou muže, který vládnuvým majetkem s železnou pěstí.
„Neodejdu bez tebe,“ zašeptala a její prsty se křečovitě sevřily kolem jeho rukávu. „Otec mě už zítra posílá do vzdáleného kláštera, aby zhasla tato šílenost. Říká, že tvé jméno nesmí ani zaznít v našich komnatách.“
Jakub se odklonil a pohlédl do její tváře, kterou osvětlovala jen slabá svítilna. Vzduch kolem nich byl těžký a tichý, přerušovaný pouze vzdáleným zakřičením vojáka. Jakubův hlas ztěžkl.
„Mám připraveného koně za hradbami. Pokud vyjdeme teď, přes tyto chodby, které znám jako své vlastní dlaně, budeme před úsvitem v lese. Ale víš, co to znamená. Ztratíš všechno. Jméno, šperky, ochranu svého otce.“
Anežka se krátce zasmála, byl to zvuk podobný praskání suchých větví. Bez slova sáhla do svého neckline a utrhla malý stříbrný křížek, který jí visel na krku. Hodila ho do tmavého prostoru tunelu, kde s tichým cinknutím zmizel v prachu.
„Všechno, co mě vázalo k tomu domu, je z kamene a chladu. Ty jsi jediné teplo, které jsem kdy poznala,“ odpověřela a přitiskla své rty k jeho tváři.
V tu chvíli se nahoře rozlehlo prudké zaklepání do dveří. Hlas jejího otce, sýravý a přísný, prořízl ticho chodby jako nůž. Hledal ji. Jakub cítil, jak se Anežka třese, ale její ruka v jeho dlani zůstala pevná.
„Běžme,“ vydechl Jakub.
Vykročili hlouběji do útrob sídla. Cesta byla úzká, stěny je tiskly k sobě, jako by je samotný zámek chtěl pohltit a uchovat si pro sebe. V jeden moment Jakub zakopl o vystupující kámen a oba dopadli na kolena. Vzduch v tunelu byl najednou cítit po starých knihách a inkoustu, jako by stěny vydechovaly tajemství všech těch let, kdy zde lidé schovávali zakázané myšlenky.
Když konečně dosáhli ústního otvoru, který vedl do hustéhozápraší zahrad, ranní mlha je obklopila jako bílý plášč. Jakub ji pomohl nahoru a prudce ji přitáhl k sobě v posledním, zoufalém objetí. V dálce už vyhlížely z oken hradby a stráže začaly prohledávat dvůr.
„Slibuj mi,“ zašeptala Anežka, zatímco její zrak bloudil mezi temnými stěnami zámku a nekonečnou zelení lesa. „Slibuj, že když se jednou vrátím, najdu tě tady. I kdybych měla přijít jako cizinka, budu hledat tento průchod.“
Jakub přikývl a s pomocí koně ji vytáhl z hlubokého příkopu. Odjížděli v tichosti, jen s tlukotem kopyt v ranní rose. Anežka se naposledy ohlédla na siluetu sídla, které v ranním světle vypadalo jako vězení i chrám zároveň.
Nikdy se nevrátila. Historie srazila jejich sny do prachu, když přišly nové vlny změn a zámek se proměnil v klášter, kde ticho nahradilo šepot milenců. Ale říká se, že v hlubokých, zapomenutých chodbách pod základovými zdivy stále někdo hledá cestu ven, a v noci, když vítr fouká ze strany Úštěka, lze slyšet tiché volání jména, které už v žádné kronice nezůstalo zapsáno.
Kdo dnes přejde těmito chodbami, možná pocítí náhlý chlad na kůži, jako by ho někdo neviditelný vzal za ruku a chtěl ho vést pryč z tohoto domu.