Příběh: Zámek Kupařovice
„Ustup, prosím tě, dál do stínu těch limb, jinak tě uvidí z okna!“
Terezie přitlačila dlaně na ústa, aby potlačila prudký dech, a přitáhla si k tělu těžký sametový plášť. Vzduch kolem nich voněl vlhkou hlínou a rozkvétajícími jasmíny, které se opíraly o čerstvě vyvrtaný kámen nových zdí. Právě zde, v Kupařovicích, kde se v roce 1739 zvedaly první barokní oblouky budovy pro hrabě Karla Maxmiliána, stála Terezie v zapomenutém koutě zahrady. Její prsty se třesly, když je propletla s prsty muže, který stál před ní.
Jakub nebyl šlechticem. Byl to syn místního stavitele, muž s mozoly na dlaních a prachem z vápna v záhybích šatů, který pomáhal vznášet kameny pro nové sídlo. Jeho pohled však v tu chvíli nehleděl na architekturu, ale pouze do očí dívky, jejíž rodovný znak byl pro něj nepřekonatelnou hradbou.
„Zítra odjíždějí do Vídně,“ zašeptala Terezie a její hlas se zlomil. „Otec už podepsal smlouvu. Budu vdaná za muže, kterého neznám, jen aby upevnil své vazby.“
Jakub ji přitáhl k sobě tak silně, až Terezie ucítila tvrdost jeho opasku a teplo jeho hruďového svalu. Nevyřekl ani slovo o své bolesti, jen jí do dlaně vložil malý, hladký kámen, který vysekal z jednoho z bloků určených do základů zámku. Byl to kousek skalní rudé žuly, vybroušený do tvaru srdce, s vyrytým jediným znakem, který rozuměli jen oni dva.
„Tento dům bude stát staletí,“ řekl Jakub tichým, chraplavým hlasem. „Každý kámen v těchto zdech bude znát naše tajemství. I když mě odtud vyženou, i když mě srazí do prachu, moje duše zůstane vázána k těmto chodbám, dokud se k nim nevrátíš.“
Terezie se opřela hlavou o jeho rameno a zavřela oči. Slyšela v dálce štěkot loveckých psů a křik jezdců, kteří se připravovali na odjezd do okolních lesů. Ten zvuk byl jako dopad katova sekery. Věděla, že vteřina vakly znamená konec. Když se z hlavní budovy ozval ostrý volání jejího otce, Terezie prudce uvolnila sevření Jakubových prstů.
„Najdi mě,“ prosba vyletěla z jejích úst jako poslední zbytek naděje. „Kdekoliv budu, hledej mě.“
Jakub zůstal stát v šeru, zatímco Terezie zmizela v záři svíček za vysokými okny. Sledoval, jak se zavírají těžké dveře, které v té době ještě voněly čerstvým lakem a novotou. V ten moment se v něm něco zlomilo. Nevěřil v osud, věřil pouze v kámen a v práci svých rukou.
Když o několik dní později Terezie odjížděla v uzavřeném kočáře, vyhlédla krátce ven. Viděla Jakuba stát na okraji stavby. Nestál tam jako žebrající milenec, ale jako muž, který právě dokončil svou poslední práci na sýpce a hospodářských budovách. Nepřišel jí naproti, nekřičel. Pouze zvedl ruku a ukázal na jednu z hlavních opěrných stěn zámku.
Terezie později v dopisech, které tajně posílala skrze věrnou služebnou, psala, že Jakub v základní zdi, tam, kde se kříží hlavní průjezd s vnitřním dvorem, nechal zapevnit malý kovový tubus s dopisem. Psalo se v něm, že bude čekat na ni v Kupařovicích, ať už uplyne deset let nebo století. Že jeho láska není pomíjivá jako jarní květ, ale pevná jako barokní klenba, která je právě nad nimi.
Terezie se však nikdy nevrátila. Rodinné spory a povinnosti v cizích zemích ji pohltily. Jakub však v Kupařovicích zůstal. Říká se, že až v hlubokém stáří, krátce před svou smrtí, byl viděn, jak přejíždí dlaní po chladném kameni té konkrétní zdi, jako by chtěl cítit tep srdce ženy, která tam zůstala uvězněna v podobě neviditelného stínu.
Kdo dnes projde tichými chodbami tohoto domu, může pocítit zvláštní chlad v místě, kde se kříží průjezd, i když je venku největší žár. Je to tlukot kamene, který stále čeká na dotek té jediné ruky.