Příběh: zámek Libkova Voda

Větrná noc

Tiché skřípění dveří, které se nechtělo otevřít, přerušilo jen šepot deště po okenních sklech. Věra z Libkových se otočila, když uslyšela jeho kroky – těžké, jako by nosil na zádech nejen plášť, ale i celý svět. Maxmilián Regal, syn majitele, stál v prahu sýpky, kde se scházeli jen ti, kteří věděli, že zámek je jen kulisou. Jeho dlaně se zavrtaly do klínu dveří, prsty bledé jako papír pod svíčkou.

„Tady je víc vzduchu než v těch komnatách plných prachu,“ prohlásil, a když se na ni podíval, jeho oči byly jako zrcadlo zapálené svíčky – horké, ale nebezpečné. „Tvoje matka by ti zakázala, aby jsi se sem dostala.“

Věra se posadila na starý, rozpraskaný truháček, z něhož voněl starým kořením a zapomenutým čajem. „Máma ví, že jsem tady. Ví, že jsem ti poslala tu knihu.“ Podala mu balíček, obalený v tenký, žlutý papír. „Když ji otevřeš, poznáš, že jsem nemyslela jen slova.“

Maxmilián rozbalil papír a vyndal z něj miniaturní obraz – její portrét, namalovaný na dřevěné desce. Na okraji byla jména: *Věra z Libkových, dcera Jana, 1687*. „Kdo to udělal?“

„Já. Ale ne pro sebe.“ Věra se vzpřela, když si uvědomila, jak slabě zněla její hlas. „Pro tebe. Abys věděl, že jsem nejen dívka, kterou vidíš v kostele, ale i ta, která čte v noci při svíčce a sní o jiném světě.“

Maxmilián obraz přiložil k tváři, jako by ho chtěl zapamatovat do kůže. „Tvá matka by mi to zakázala.“ Jeho ruce se ztuhly, když se podíval na ni. „A tvůj otec by ti to zakázal.“

„Můj otec je mrtvý,“ odsekla Věra, a když se otočila, její šaty se dotkly vlhkého kamene podlahy. „A matka už neřídí mé kroky tak, jak by chtěla.“

V tom okno zaskřípalo. Větrník se roztočil a přinesl do sýpky chladný, vlhký dešťový zápach. „Já musím odejít,“ řekl Maxmilián, ale jeho hlas se nechal unést větrem. „Za týden přijedu do Pelhřimova. Na tržiště. Budu nosit červený plášť.“

Věra se vrátila zpět k truháčku, kde ležely další listy – plány, které nikdy nesměly být viděny. „Pamatuj si, co jsem ti řekla o knize.“

Když se dveře sypky za ním zavřely, zůstal v místnosti jen její dech, který se kondenzoval na skle sklenic, které tam nikdo nepil už desetiletí. A někde v hloubi zámku, kde se ještě nesly stopy po Regalech, se něco zašustilo – jako by někdo, kdo už byl pryč, chtěl naposledy promluvit.