Příběh: Zámek Loučná nad Desnou
„Utíkej, Anežko, než tě uvidí její otec!“
Hlas byl tichý, ale naléhavý, skoro přehlušený rytmickým údery kladiv italských mistrů, kteří právě teď zvedali zdi nového sídla rodiny Žerotínů. Anežka však neuhýbala. Stála v prachu a vápně budovaného dvora, její prsty se křečovitě sevřaly kolem hrubé tkaniny šatů. Před ní stál Jakub, syn místního mýtníka, s tváří špinavou od sazí a očima, které v nich hořelo všechno, co nesměli říct nahlas.
Jakub ji chytil za ruku a přitáhl ji do stínu nedokončeného křídla, kde vzduch voněl po čerstvé mlátkové omítce a vlhké hlíně. Anežka zatajila dech. Cítila teplo jeho dlaně, která s ní kontrastovala s chladem kamenného pilíře za jejími zády.
„Slib mi, že odejdeš,“ zašeptal Jakub a jeho hlas se třásl. „Tady z nás udělají jen stíny v koutě tohoto domu. Tvůj otec tě provdá za někým, kdo neumí ani číst, jen aby udržel pozemky v rodině. Nechci tě vidět v kleci ze zlata a kamene.“
Anežka se podívala na vysoké stěny, které je obklopovaly. Renesanční linie, které Italové vymalovávaly do oblohu, jí v tu chvíli připřipomínaly mříže. Odrazila se od zdi a přitiskla se k němu, až slyšela bušení jeho srdce pod lněnou košilí.
„Kam bych měla jít, Jakube? Nemám nic, jen své jméno a tyto šaty,“ odpověděla a její hlas zněl jako praskání suchých větví.
„Odjíždím za měsíc do Vízmberka, hledat práci u panství. Počkej mě u starého mlýna, až zvoní zvon na večerní modlitbu. Pokud tam přijdeš, nebudeme už nikdy patřit nikomu jinému než sobě.“
Jakub jí do dlaně vložil malý, hladký kámen z řeky Desny. Byl studený a těžký, symbol něčeho, co nelze zlomit. Anežka ho stiskla tak silně, až jí zbělěly klouby. V ten moment se ozval ostrý křik jejího otce, který ji hledal v zahradě. Anežka prudce uvolnila sevření Jakubovy ruky. Jejich prsty se ještě jednou krátce dotkly, jako by se snažili zapamatovat dotek kůže na celou věčnost.
Následovalo několik týdnů ticha, přerušovaných jen zvukem stavby a šumením okolních lesů. Anežka trávila dny v komnatách, které se pomalu plnily nábytkem, ale v jejích očích zůstaly jen prázdné místnosti. Každý večer stála u okna a hleděla směrem k mlýnu, zatímco v kapse šatů neustále přetáčela mezi prsty ten hladký riverní kámen.
V den sraženého slibu Anežka vyšla z brány. Vzduch byl nasycen vůní borovic a vlhkého travního povrchu. Došla k mlýnu, kde voda v potoce bublala s neúnavnou vervou. Čekala. Zvon zazněl poprvé, poté podruhé. Třetí úder oznámil konec dne. Cesta zůstala prázdná. Jen vítr hvízdal v korunách stromů a v dálce se ozýval smích šlechticů, kteří v novém zámku slavili dokončení první části stavby.
Anežka se nevrátila domů hned. Seděla na břehu potoka a dívala se, jak slunce klesá za obzor a barví oblohu do krvavě rudé. Věděla, že Jakub nepřijde. Z pozdějších zpráv, které kolovaly po vísce, vyplývalo, že cesta do Vízmberku byla v onom čase nebezpečná a někdo, kdo se pokusil o útěk z panství bez svolení, mohl zmizet bez stopy v hlubokých lesích.
Není známo, zda Jakub skutečně zahynul, nebo zda ho jen odvlekli pryč, aby se už nikdy nevrátil. Anežka však v tom domě zůstala. Provdala se za muže, kterého nenáviděla, a stala se paní tohoto domu. Přesto se říká, že až v pokročilém věku, kdy už její kroky byly pomalé a zrak mlhavý, trávila hodiny v zahradním koutě, kde se kdysi stál ten první prach z italské stavby.
Když dnes procházíte tichými chodbami nebo se díváte na zdi, které kdysi vznesli Žerotínové, možijte v jednom z koutů dvora najít malý, hladký kámen z řeky Desny, který tam někdo položil jako poslední sbohem.