Příběh: Zámek Luhačovice
„Ustup, Anežko, nebo nás oba vrhnou do žudr!“ zašeptal Jan a prudce ji přitáhl do stínu tlustého barokního pilíře.
Anežka zabořila prsty do hrubého plátna jeho košile a tiskla se k němu tak silně, až slyšela bušení jeho srdce. Kolem nich se zvedal prach z čerstvé stavby. Vzduchem pronikala ostře cítitelná vůně vápna, mokrého omítky a čerstvě řezaného dřeva. Právě zde, v srdci Luhačovic, Wolfgang Serényi nechal zvedat své nové sídlo. Stěny rostly vzhůru jako hradby, které je od sebe oddělovaly. Jan byl jen synem místního kameníka, mužem, který tyto zdi vznášel k nebi, zatímco Anežka byla dcerou správce panství, určenou pro vyšší sféry a jiné ruky.
„Nemůžu už déle čekat, až se tyto zdi uzavřou,“ vydechla Anežka a její hlas se třásl. „Otec už mluví o sňatku s pánem z vedlejšího panství. Každý kámen, který sem položíš, je jako další hřeb do mé rakve.“
Jan se na ni podíval. V očích měl odeprve zorničky rozšířené, tvář špinavou od prachu a potu. Pomalu z kapsy vytáhl malý, vybroušený kousek křemene, který našel v potoce. Nebyl to drahokam, ale v dopadajícím světle zářil jako nejčistší slza. Položil ho do její dlaně a zaklapl nad ním své prsty.
„Postavím ti zde památník, který neuvidí žádný oči, jen ty dvě mé,“ řekl tiše. „V té nové kapli, kde právě kladou základy, jsem vytesal do jednoho z bloků znamení. Je tam schované hluboko v kameni, tam, kde ho nikdo nehledá. Dokud tam ten znak zůstane, budeš mít kam vrátit své myšlenky, i když tě odvezou pryč.“
Anežka se zasmála, ale byl to smích plný hořkosti. „K čemu mi bude kámen, když mi bude chybět tvůj dotek?“
V tu chvíli se ozval ostrý křik dozorcy. Jan prudce odtlačil Anežku zpět do stínů parku a s prudkým pohybem se vrátil k hromadě cihel. Anežka stála nehybně, její šaty se zapletly do trní nízkého keře, ale ona to nevnímala. Dívala se, jak Jan znovu zvedá těžké nářadí a s každým úderem kladiva do kamene se zdálo, že vykuje jejich společný osud.
Dny plynuly a zámek rósl. Křídla se rozprostírala jako křídla ptáka, který chce odletět, ale zůstává přikovaný k zemi. Jan pracoval od svítání do tmy. Jeho ruce byly plné mozolů a jizev, ale v každém detailu vřezaného ornamentu, v každém ohybu baroknítoho zdobení, zanechal stopu své touhy. Anežka ho navštěvovala tajně, v šeru zahrad, kde se potkávali jen na krátké okamžiky.
„Utěkme,“ šeptala mu do ucha jednoho večera, když se nad městem rozprostíral hustý mlhavý opar. „Kdekoliv, jen ne zde. Nechceme být jen stíny v tomto luxusu.“
Jan však stál nehybně. Podíval se na vztyčující se hodinovou věž. Věděl, že jeho řemeslo je jediné, co ho drží v blízkosti jejího domu. Pokud by odešel, ztratil by právo být v její přítomnosti. „Dostavím to,“ odpověděl. „Když bude zámek hotov, budu mít v očích uznání pána a možná tehdy budu dostatečně silný, abych tě požádal o ruku bez strachu z biče.“
Osud však nebyl tak laskavý jako jejich sny. Než byla poslední vrstva omítky vyschlá, přišel rozkaz. Anežka měla být vdaná v rámci rodinného spojení, které bylo domluveno už dávno předtím, než se Jan naučil tesat kámen. Den jejího odjezdu byl šedý a chladný. Jan stál u vstupního schodiště, opřen o studený mramor, který sám pomáhal instalovat.
Anežka v kočáře ani jednou nepohlédla zpět. Jen z okna vypustila malý kousek křemene, který mu kdysi dala do ruky. Kámen dopadl na dvořisko s tichým cinknutím. Jan se sklonil, zvedl ho a pevně stiskl v dlani, až mu kůže začala krvácet.
Dnes, když procházíte chladnými chodbami tohoto sídla a díváte se na precizní řezby a barokní detaily, možná pocítíte zvláštní chlad, který nepochází z tlustých zdí. Hluboko v základech kaple, tam, kde se kámen setkává s hlinou, zůstal vytesaný symbol, který nikdo nikdy nenalezl, ale který stále drží v sobě tlukot srdce muže, který miloval až do hrobového mlčení.