Příběh: zámek Milešov
„Utekli jsme, Anežko, utekli jsme hlouběji do stínů, než kudy vedou kroky tvého otce!“
Jakub přitlačil dívku k chladnému kameni zdi, kde se staré hradní zdivo setkávalo s novými, světlýmimi vrstvami renesanční stavby. Vzduch kolem nich voněl vlhkostí starého sklepa a těžkým pylem z blízkých lesů. Anežka zabořila prsty do hrubého plátna Jakubova kabátu a třeštěla celým tělem, přestože v srpnovém žáru roku 1601 byste měli cítit jen horký prach.
„Můj otec tě nechá zavřít do žlebů, Jakube. Jsi jen synzmejštního, ne pán z panského rodu,“ zašeptala a její hlas se zlomil.
Jakub se jí podíval do očí. V šeru chodby, kterou prořezoval jen jeden úzký paprsek světla dopadající z vysoko umístěného okna, vypadaly její oči jako dva temné jezera. Jakub ji neobjal, místo toho jí do dlaně vložil malý, vyřezaný kousek dřeva. Byl to drobný ptáček, którego zobák směřoval vzhůru, k vrcholku Milešovky, jež se jako šedý obr vypínala nad celým panstvím.
„Kdo ovládá hory, ten ovládá cestu pryč,“ odpověděl Jakub a pevně sevřel její ruku. „Zítra v tuto dobu budeme za hranicemi tohoto panství. Jen musíme př přečkat noc v těchto stínech.“
Anežka se odvrátila k oknu. Viděla z něj špičky střech a zahradu, která v noci vypadala jako moře černého sametu. Věděla, že její otec, pan Kaplíř, již rozestavěl nové křídlo sídla, aby v něm upevnil svou moc a status. Láska k Jakubovi byla pro něj jen špinavým skvrnou na rodovém znaku, kterou bylo nutné smazat.
„Slyšíš to?“ vydechla Anežka.
Z hloubi sálů se ozval rytmický zvuk. Kovové okovy bot dopadaly na kamennou dlažbu. Byl to zvuk řádu, zákona a neúprosnosti. Jakub ztuhl. Věděl, že stráže nehledají jen zloděje, ale hledají i ztracenou dceru domu.
„Zůstaň tady,“ šeptal Jakub a pomalu se začal stahovat zpět do temnoty chodby, která vedla k prastarému bergfritu, k té jediné věži, která přežila staletí a stále stála jako němý svědek všeho, co se v Milešově odehrálo.
Když se stráže objevily na konci chodby, Jakub už byl pryč. Zůstala jen Anežka, přitisknutá k chladné zdi, s dřevěným ptáčkem v dlani. Její otec vstoupil do místnosti jako první. Nedal jí šanci promluvit. Jen z ní syrovým pohybem vytrhl lístek s plánem útěku, který v ruce svírala.
„Tvá touha je slabost, dcero,“ řekl pan Kaplíř hlasem tak ledovým, že by mohl zmrazit i letní noc. „Tento dům tě nyní neopustíš. Budeš zde žít v tichosti, až zapomeneš, jak zní jméno toho, kdo tě chtěl svést do prachu.“
Anežka nebyla zavřena do věže, to by bylo příliš jednoduché. Byla zavřena do luxusu, do nových komnat, do zlatěných rámů a těžkých závěsů, které jí bránily vidět Milešovku. Každý den procházela arkádami, kde se zvedal obraz Neptuna, a dívala se na vodu, která proudila pryč, zatímco ona zůstávala na místě.
Jakub se nikdy nevrátil. Nebo se vrátil, ale jen jako stín v noitech, kdy vítr z hor vánal tak silně, že rázal okny v jejích komnatách. Anežka do konce svých dnů v Milešově nenosila šperky, které jí otec daroval, aby ji utišil. Nosila v tajnosti, v hluboké kapse svých šatů, malého dřevěného ptáčka.
Dnes, když procházíte tichými chodbami tohoto místa, možná pocítíte náhlý chlad, i když je venku léto. Je to jen průvan z hradních sklepen, nebo snad tichý pláč dívky, která se do konce života nedívala na lidi, ale jen na špičku hory, kde ji měl někdo čekat?
Kdo v tichosti zámku naslouchá, může slyšet jemné škrábání dřeva o kámen, jako by někdo stále hledal cestu zevnitř ven.