Příběh: Zámek Myslkovice
„Utíkej, Eliáši, nebo tě můj otec nechá zavřít do temnice!“
Hana přitlačila svou dlaň k tváři mladého muže a její prsty se třesly. Stáli v tísni tlustých zdí, kde vzduch voněl po vlhkém vápence a starém dřevě. Nad nimi se klenula mohutná valená klenba velkého sálu, jejíž barevné výmalby v šeru barokního zámku vypadaly jako mluvící stíny. Hana měla na sobě šaty z těžkého hedvábí, které při každém prudkém pohybu šustily o kamennou dlažbu.
Eliáš se nepohnul. Jeho dlaně, zhrublé od práce v místních dílnách, pevně svíraly ramena dcery pána z Myslkovic. „Neodejdu bez slibu, Hano. Řekni mi, že mě počkáš, i kdybych měl být v exilu deset let.“
Hana odvrátila zrak k oknům, za kterými se v měsíčním světle zrcadlila hladina rybníka. V dálce se ozval zvuk těžkých kovových klíčů v zámku dveří. Kroků bylo víc než jednoho. Její otec, pan Koňas, neznášel žertů, když šlo o čistotu rodové krve a společenský postavení. Pro něj byl Eliáš jen synem řemeslníka, člověkem, který měl sloužit, nikoliv milovat.
„Slibuji,“ zašeptala Hana a její hlas se zlomil. „Každý den budu stát u té kamenné kašny v zahradě. Budu hledět na Meluzínu a věřit, že tvé kroky znovu zazní na tomto dvoře.“
Eliáš ji políbil s takovou prudkostí, jako by chtěl do ní vtlačit celý svůj život. Pak se prudce otočil a zmizel v průduchu vedoucí do parku, právě ve chvíli, kdy se dveře do sálu s hlučným skřípěním otevřely. Do místnosti vtrhl chladný průvan a světlo několika pochodní rozřízlo tmu.
Pan Koňas stál v prahu s tváří zbarvenou hněvem. Nedíval se na dceru, ale na prázdný prostor, kde před vteřinou stál její milenec. „Zatněte všechny brány! Najděte ho a vyžeňte ho z obce, aby už nikdy nešlapal na tuto půdu!“
Hana se nebránila. Jen stála uprostřed sálu a sledovala, jak světlo pochodní tančí na klenbách nad její hlavou. Její prsty stále cítily teplo Eliášovy kůže.
Dny se měnily v měsíce a měsíce v roky. Hana se stala stínem v tomto bílo-okrovém domě. Odmítala všechny ženíche, které jí otec předváděl. Její život se zúžil na cestu z pokojů do zahradního parku. Každé odpoledně, přesně ve chvíli, kdy slunce začalo klesat za obzor, stála u barokní fontány. Dotýkala se chladného kamene sochy Meluzíny a šeptala do vody jméno, které v domě nebylo smísmno vyslovovat.
Voda v kašně bublala monotónně, jako by odpočítávala sekundy jejího čekání. Hana se dívala na cestu vedoucí z města a hledala postavu, která by měla být s každým rokem starší, ale v jejím srdci zůstala navždy tím mladíkem z klenutého sálu.
Když po mnoha letech přišel čas, aby zámek přešel do rukou nových pánů, Hana už nebyla tou mladou dívčnou. Byla ženou s vráskami kolem očí, které však nikdy neztratily svůj žár. Její otec dávno zesel a ona zůstala v domě jako tichá strážkyně vzpomínek.
Jednoho podzimního večera, když vítr hnal listí starého dubu přes kamenný teras, Hana u fontány našla malý předmět. Byl to kousek vyřezávaného dřeva, v němž byla vytesána drobná růže. Byl to znak, který Eliáš v carvedal v tajnosti v jejich prvních dnech. Kousek dřeva byl nový, čistý, jako by byl vyroben včera.
Hana zvedla zrak k bráně, ale cesta byla prázdná. Jen ticho parku ji obklopilo a v dálce zazvonil zvonek z věže s cibulovou bání. Eliáš se vrátil, ale nepřišel k ní. Nebo přišel a ona ho v šeru nepoznala?
Kdo dnes prochází zahradou u Myslkovického zámku a zastaví se u prázdného místa po soše Meluzíny, může pocítit zvláštní chvění vzduchu, jako by někdo právě teď vydechl jméno, které bylo zakázáno vyslovit.