Příběh: Zámek Nalžovice
„Ustup, prosím tě, dříve než tě uvidí můj otec!“
Terezie přitlačila dlaně k ústům Juliana, zatímco se oba krčili v hlubokém stínu tlusté zdi. Vzduchem se vlnil těžký, sladký pach rozkvetlých lilií z parku, který se mísil s chladem vlhkého kamene. Julian se však nepohnul. Místo toho ji přitáhl k sobě a jeho prsty se pevně sevřely kolem jejích zápěstí. V tichu noci bylo slyšet jen vzdálené tloučení hodin v hlavní budově a rytmické cvakání podkov o dláždění v hospodářském dvoře.
„Neodejdu, dokud mi neslíbíš, že mě počkáš u kaple,“ šeptal Julian. Jeho hlas se třásl, ale oči zůstávaly upřené na Terezii.
Terezie se prudce odtrhla. Její hedvábné šaty šustily o zem a v šeru zámeckého dvora vypadala jako bílý přízrak. Julian nebyl šlechtic. Byl to syn lékárníka, muž, který znal jména všech bylin v okolí Sedlčanska, ale v očích rodiny Franchimontů byl jen synem řemeslníka, který se odvážil snít o zakázaném plodu.
„Můj otec už rozhodl,“ vydechla Terezie a její pohled sklouzl k vysokým oknům zámku, kde v horním patře stále zuřilo světlo svíček. „Přijíždí z Prahy šlechtic, který má v rodovém stromě čisté větve. Pokud tě tady najdou, nebudou mít soucit.“
Julian se zasmál, byl to krátký, hořký zvuk. Sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhl malý lístek pergamentu, pečlivě srolovaný a převázaný červenou nití. „Tady je všechno, co jsem ti chtěl říct. Moje sliby, moje sny a mapa cesty, kudy můžeme zmizet. Stačí jedno tvé slovo, jedna vytažená ruka, a budeme pryč z těchto zdí, které jsou pro nás jen zlatou klecí.“
Terezie se na lístek podívala, ale neukázala po něm žádnou známku touhy. Místo toho se její ramena zhroutila a ona se opřela o chladnou zeď. Julian k ní přistoupil a položil jí ruku na rameno. Cítil, jak se pod jemnou látkou třese.
„Podívej se na mě,“ požádal ji.
Když zvedla zrak, v jejích očích se zrcadlily hvězdy nad Nalžovicemi. Julian ji pomalu políbil, byl to polibek chutnající po strachu a zoufalství. V tu chvíli se z chodby ozval prudký křik a zvuk otevřených dveří. Světlo pochodní rozrazilo tmu dvora a dopadlo na jejich stíny.
„Kdo tam je!“ zahřměl hlas, který Terezie znala až příliš dobře. Byl to její otec, jehož kroky byly těžké a nekompromisní.
Julian neváhal. Strčil Terezii směrem k vchodu do domu a sám vyrazil do tmy parku, směrem k kapli Panny Marie Bolestné. Terezie chtěla vykřiknout, chtěla běžet za ním, ale silné ruce jejího otce ji chytily za ramena a s prudkou silou ji táhly zpět do hloubi zámku. Poslední, co viděla, byl závan bílé košile zmizení mezi temnými kmenů stromů a tichý, zoufalý pohled zpět na okna, kde její život právě končil v řetazích povinnosti.
Julian k kapli dorazil vteřinu poté, jak za ním zapadly dveře světa, který mu nebyl dovolen. Uvnitř ticha a vůně starého dřeva zanechal ten malý lístek s červenou nití v jedné z prasklin kamenného oltáře. Věděl, že už se nikdy nevrátí jako muž, který může otevřeně říkat její jméno. Odcházel z Nalžovic s prázdnou dlaní, ale s nadějí, že Terezie jednou, možná za mnoho let, do kaple vstoupí a najde tam důkaz, že její srdce nepatřilo cizincovi z Prahy.
Dnes, když vítr hvízdá v prázdných prostorách zámeckého parku, se říká, že u zdi kaple stále někdo hledá něco, co bylo zapomenuto v prasklinách kamene před staletími.