Příběh: zámek Náměšť na Hané
Tichý krok po mramorovém schodišti se zdržel uprostřed, kde se stěny zámku náhle ohnuly do tmy jako otevřená ruka. Vůně starého dřeva a rozpraskaného vápna se smísila s vůní čerstvě rozkvetlých fialek, které hrabě Harrach nechal zasadit pod okna nového sálu. „Zastav, Jindřichu!“ zasyčela za ní a její hlas, jako ostrý nož, probodl vzduch plný prachu z nedávných povstání. „Nech to být!“
On se otočil, a když viděl ji tam, v bílém šátku, který jí padal po ramenou jako stín, uvědomil si, že už předtím věděl, že tu bude. „A co když ne?“ odpověděl tiše, ale jeho ruce, které držely dřevěný kladivo, se napnuly. „Tvoje ruce jsou pokryté barvou z mojí rodové vlajky.“ Zvuk jeho hlasu se rozléhal po schodišti, jako by byl vyřčen do prázdna, ale ona ho slyšela. „A ty jsi přišel ji mazat.“
Za nimi se dveře sálu zavřely s hlukem, jako by se celý zámek zhluboka nadechl. Vzduch byl těžký od potu a od zápachu zbrojnice, která ležela za nimi. „Můj otec by tě dal uvrhnout do vězení, aniž bys stihl vydechnout.“ řekla, ale její prsty se nezdály chvějící se. „Můj otec by tě dal uvrhnout do hrobu, kdybys se jen pokusil mluvit s ní.“ odpověděl on, a když se podíval na ni, viděl, jak se její oči zamlžily. Ne slzami. Ale něčím jiným. Něčím, co se v nich hromadilo od té doby, kdy ji poprvé viděl v kostele svatého Václava, jak se modlí za duše padlých v bitvě u Bílé Hory.
„Proč jsi tu?“ zeptala se, ale její hlas se rozplynul v tichu mezi zdmi, které byly postaveny před staletími, aby oddělovaly lidi jako oni. „Protože jsem přišel pro tebe.“ řekl on, a když se k ní přiblížil, cítil, jak se její tělo napíná proti němu, jako by ji držely neviditelné laně. „Nejsem tvá.“ řekla, ale když se dotkla jeho rukávu, byl to jen okamžik. Okamžik, kdy se jejich prsty dotkly a svět se na chvíli zastavil.
Za nimi se ozvaly kroky. Těžké, rozhodné. „Jindřichu, kde jsi?“ volal hrabě Harrach, jeho hlas hluchý jako prach, který se valil ze stropu. „Zde, milostivý pane.“ odpověděl on, ale jeho oči zůstaly přilepeny na její tváři. „A ty, paní?“ zeptal se hrabě, a když se otočila, viděl, jak se její ústa zkřivila do úsměvu, který nebyla schopna skrýt. „Jsem jen host.“
„Host, který se zdržuje v místnostech, kde se nehostí.“ řekl hrabě, a když se otočil, viděl, jak se jeho syn, mladý a pyšný, přiblížil k ní. „Máte krásné oči, paní.“ řekl, a když se k ní sklonil, cítil, jak se její tělo ztuhne. „Děkuji.“ odpověděla, ale její hlas byl jako led, který se rozbíjel pod nožem.
„Odvedou tě do sálu.“ řekl hrabě, a když se otočil, viděl, jak se jeho syn usmívá. „Jindřichu, jdi s ní.“ řekl, ale on se jen zamračil. „Nechu ji jít sama.“
„Nechu tě zůstat.“ řekl hrabě, a když se otočil, viděl, jak se jeho syn usmívá. „Jindřichu, jdi.“
On se otočil a šel za ní, ale když se zastavil u dveří, viděl, jak se hrabě otočil a podíval se na ni. „Za měsíc se budeš modlit za jeho duši.“ řekl, a když se dveře zavřely, cítil, jak se jeho srdce ztuhne.
V sále byl světlo. Světlo, které se odráželo od stříbrných stropů a od zrcadel, která visela na stěnách. „Proč jsi přišel?“ zeptala se, a když se otočil, viděl, jak se její oči zamlžují. „Protože jsem nemohl nechat, aby ses modlila za někoho jiného.“ řekl on, a když se k ní přiblížil, cítil, jak se její tělo napíná proti němu. „Můj otec by tě dal uvrhnout do vězení.“ řekla, ale když se dotkla jeho rukávu, byl to jen okamžik. Okamžik, kdy se jejich prsty dotkly a svět se na chvíli zastavil.
„Můj otec je mrtvý.“ řekl on, a když se otočil, viděl, jak se její oči zamlžily. „A můj také.“ řekla, a když se k němu přiblížila, cítil, jak se její tělo napíná proti němu. „Takže co nás čeká?“ zeptal se on, a když se otočil, viděl, jak se její ústa zkřivují do úsměvu, který byl jako nož, který se řezal do jeho srdce.
„Čeká nás to, co nás čeká.“ řekla, a když se otočila, viděl, jak se dveře sálu zavřely za nimi. „A to je to, že se nikdy neuskuteční.“
Vzduch byl těžký od potu a od zápachu zbrojnice, která ležela za nimi. „Proč?“ zeptal se on, a když se otočil, viděl, jak se její oči zamlžují. „Protože jsme si slíbili, že se nikdy neuskuteční.“ řekla, a když se k němu přiblížila, cítil, jak se její tělo napíná proti němu. „A tak to bude.“
Když se dveře sálu otevřely, byl tam světlo. Světlo, které se odráželo od stříbrných stropů a od zrcadel, která visela na stěnách. „Jindřichu, kde jsi?“ volal hrabě Harrach, jeho hlas hluchý jako prach, který se valil ze stropu. „Jsem tady.“ odpověděl on, ale když se otočil, viděl, jak se její oči zamlžují. „A já jsem nikde.“
V noci, když se zámek usínal, se ozvaly kroky. Kroky, které se valily po schodišti, které vedlo do sálu. „Jindřichu.“ řekla, a když se otočil, viděl, jak se její stín odráží na zdi. „Jindřichu.“ řekla znovu, a když se k němu přiblížila, cítil, jak se její tělo napíná proti němu. „Jindřichu.“ řekla, a když se otočila, viděl, jak se dveře zavřely za ní.
A když se ráno probudil, byla prázdná postel. „Jindřichu.“ řekla někde v dálce, a když se otočil, viděl, jak se její stín odráží na zdi. „Jindřichu.“ řekla znovu, a když se k němu přiblížila, cítil, jak se jeho srdce ztuhne.
A když se vrátil do sálu, byl tam jen prach. „Jindřichu.“ řekla někde v dálce, a když se otočil, viděl, jak se její stín odráží na zdi. „Jindřichu.“ řekla, a když se dveře zavřely za ní, cítil, jak se jeho srdce rozbije.
A když se vrátil do sálu, byla tam jen tma. „Jindřichu.“ řekla někde v dálce, a když se otočil, viděl, jak se její stín odráží na zdi. „Jindřichu.“ řekla, a když se dveře zavřely za ní, cítil, jak se jeho život rozbije.
Dnes, když se procházíte po schodech dolního zámku v Náměšti na Hané, a když se zastavíte uprostřed, kde se stěny náhle ohnuly do tmy, a když uslyšíte šepot větru mezi zdmi, který se zdá, že říká jméno, které nikdy neslyšeli, pak už víte, že někde tam nahoře, kde se světlo rozbíjí o zrcadla, se ještě stále modlí za duši, která nikdy nezažila slunce.