Příběh: zámek Nejdek
Tichý dech se vlekl po kamenných schodech, jako by je někdo neviditelný stále stoupal za ní. Magdaléna se zastavila uprostřed chodby, kde se stěny náhle zužovaly a strop se zvedal do temné klenby zdobené rozkvetlými erbovými znaky. Byla to její poslední příležitost – odpolední slunce pronikalo okny s výhledem na město, které se rozkládalo jako hračka pod jejich nohama, a ona se cítila jako pták, který se právě rozhodne, zda se vrátí do klece nebo letí do nekonečna. „Zůstaň, Milota,“ šeptla, ale její hlas se ztratil v šumu krevních cév v uších.
Dveře do sálu se před ní otevřely samy, jako by je někdo držel v rukou. Vnitřek byl plný světla a vůně starého dřeva, které se odpařovalo z parkětů, a když vkročila dovnitř, zpozorovala ho okamžitě – Milota z Königswarteru stál u ohně, obklopený svými lidmi, kteří se tiše usmívali. Jeho černé vlasy, které mu padaly na čelo, byly rozčesány zpět, jako by se právě vrátil z nějaké bitvy, a na jeho tváři se odrážely stíny plamínků. „Tady jsi,“ řekl, aniž by se otočil. „Vždycky jsi byla pozdě.“
Magdaléna se zastavila uprostřed místnosti, kde se vzduch zdál být těžší, jako by ho někdo přetřel. „Měl jsem tě varovat, že tady nikdy nebudeš bezpečná.“ Jeho hlas byl chladný, ale v očích se jí zrcadlilo něco jiného – něco, co ji znalo lépe než ona sama. „Co když to není bezpečí, co hledáš?“ odpověděla, a když se konečně otočil, její dech se zastavil. Na jeho krku byla čerň od krevních skvrn, které tam zanechal někdo jiný.
„To je krev mé rodiny,“ řekl tiše. „A tvoje krev by byla tu stejně rychle.“ Vzduch se náhle ochladil, jako by se někdo vrátil z mrazivé války. Magdaléna si uvědomila, že má v ruce jejího otce – Jindřicha Šlika, který ji držel za rameno, aby ji udržel od toho, co se stalo. „Vrať se, dcero,“ řekl, ale jeho hlas byl slabý, jako by ho někdo už dávno vyčerpal. „Tohle není tvůj svět.“
„Nemám jiný svět,“ odsekla Magdaléna, ale její ruce se třásly. Milota se k ní přiblížil, a když ji dotkl, její tělo se napnulo. „Ani já nemám jiný život než ten, který ti nabízím,“ řekl. „Ale ten život je plný ohně a zrady.“ Vzduch se opět ochladil, a když se Magdaléna otočila, viděla, jak se dveře za nimi zavírají. „Kam jdeme?“ zeptala se, ale nikdo jí neodpověděl.
Když dorazili do místnosti, kde se konaly tajné schůze, Magdaléna pozorovala, jak se na stole rozkládají mapy a listy s podpisy. „Toto je můj otec,“ řekl Milota, ukazující na jednu z nich. „A tohle je tvůj.“ Magdaléna se podívala na papír, kde byl její jméno spojeno s jménem někoho, koho nikdy neviděla – Heřmana Černína. „Co to znamená?“ zeptala se, ale její hlas se ztratil v šumu krevních cév.
„To znamená, že tvoje rodina mě chce zabít,“ řekl Milota, a když se Magdaléna otočila, viděla, jak se dveře za nimi zavírají. „A že tvoje láska je pro mě jen další ztráta.“ Vzduch se náhle naplnil vůní starého papíru a prachu, a když se Magdaléna podívala na zdi, viděla, jak se na nich objevují stíny lidí, kteří tam před ní stáli. „Proč mě necháváš jít?“ zeptala se, ale její hlas se ztratil v šumu minulosti.
Když se vrátili do sálu, Magdaléna viděla, jak se na zdi objevuje její vlastní stín – vysoká, krásná, ale s tváří, kterou nikdy nepoznala. „To jsem já,“ řekl Milota, „ale ne taková, jakou znáš.“ Magdaléna se podívala na něj, a když se dotkla jeho ruky, její tělo se napnulo. „Proč mi to ukázal?“ zeptala se, ale její hlas se ztratil v šumu minulosti.
Když se dveře opět otevřely, Magdaléna viděla, jak se na schodech objevují stíny lidí, kteří tam před ní stáli. „To je tvůj konec,“ řekl Milota, a když se Magdaléna otočila, viděla, jak se dveře za ní zavírají. „Ale to není tvůj konec, to je jen začátek.“ Vzduch se náhle naplnil vůní starého dřeva a prachu, a když se Magdaléna podívala na zdi, viděla, jak se na nich objevují stíny lidí, kteří tam před ní stáli.
Když se Magdaléna probudila, ležela na zemi uprostřed chodby, kde se vzduch stále ještě ochladil. V ruce držela jejího otce – Jindřicha Šlika, který ležel mrtvý na zemi. Na jeho krku byla čerň od krevních skvrn, které tam zanechal někdo jiný. Magdaléna se podívala na zdi, kde se stále objevovaly stíny lidí, kteří tam před ní stáli, a pochopila, že to nebyla jenom snová halucinace.
Když se Magdaléna vrátila do sálu, viděla, jak se na stole rozkládají mapy a listy s podpisy. „To je můj otec,“ řekl Milota, ukazující na jednu z nich. „A tohle je tvůj.“ Magdaléna se podívala na papír, kde bylo její jméno spojeno s jménem někoho, koho nikdy neviděla – Heřmana Černína. „Co to znamená?“ zeptala se, ale její hlas se ztratil v šumu krevních cév.
Když se Magdaléna otočila, viděla, jak se dveře za ní zavírají. Vzduch se náhle naplnil vůní starého dřeva a prachu, a když se podívala na zdi, viděla, jak se na nich objevují stíny lidí, kteří tam před ní stáli. „To je tvůj konec,“ řekl Milota, a když se Magdaléna otočila, viděla, jak se dveře za ní zavírají.
A když se Magdaléna konečně probudila, ležela na zemi uprostřed chodby, kde se vzduch stále ještě ochladil. Na zdi nad ní visel její obraz, který tam nikdy předtím neby. A když se podívala na něj, viděla, jak se její oči plní slzami, které nikdy neopustily.
Zámek stál v tichu, jako by čekal na někoho, kdo by ho znovu ožil. A když Magdaléna vykročila z dveří, věděla, že její láska zůstala tam, kde se vzduch stále ještě ochladil. Vzduch byl plný vůně starého dřeva a prachu, a když se Magdaléna podívala na zdi, viděla, jak se na nich objevují stíny lidí, kteří tam před ní stáli. A ona věděla, že někde v těch komnatách stále ještě někdo čeká.