Příběh: Zámek Nezamyslice
„Ustup, prosím tě, jinak nás oba vyhodí z brány!“
Jakub přitiskl Annu k chladné zdi v koutě vnitřního nádvoří. Vzduch voněl po vlhkém vápence a doznívaly v něm zvuky kopyt z náměstí. Anna se jen zasmála, i když se jí třásly rty, a pevněji sevřela jeho ruku. Její prsty byly drobné, ale stisk měla neústupný. Nad nimi se tyčily nově vyvázané barokní římsy, které v šeru vypadaly jako mramorové strážci jejich tajného setkání.
„Kdo nás vidí, Jakube? Kdo by nás mohl vidět?“ zašeptala a zvedla zrak k jeho tváři.
Jakub, syn místního hospodáře, který měl v kapse jen pár měďáků a v srdci příliš velkou odvahu, se podíval směrem k hlavnímu vchodu. Zámek v Nezamyslicích v tu dobu patřil augustiniánům. Probošt Dominik Antonín Baumann byl muž přísný, který v každém detailu budovy i v každém kroku svých poddaných vyžadoval řád. Jakub nebyl z řádu, nebyl z šlechty, byl jen synem člověka, který dodával sýpce obiloviny. Anna však byla dcerou jednoho z vysokých úředníků, který přišel do správy panství z Olomouce.
„Tvá ruka je ledová,“ řekl Jakub a přetiskl její dlan mezi své hřátivé dlaně.
„Mám strach, že nás rozdělí,“ odpověděla Anna a opřela si hlavu o jeho rameno. „Můj otec už mluví o návratu do města. Říká, že zdejší ticho je pro něj příliš hnusné, že chce zpět k hřivu olomouckých ulic.“
Jakub se zatáhl do svého vlněného pláště. Cítil, jak se mu v hrdle utáhlý uzel. Věděl, že mezi nimi stojí propast, kterou žádný most nepřemahá. On mohl jen obdivovat křivky barokních portálů a ona je měla vlastnit. Pro něj byl tento zámek místem práce a povinností, pro ni byl jen dočasným zastavením v cestě k manželství s někým, kdo bude mít podobné jméno a podobný titul.
„Odvezou mě, nebo mě vyženou, ale neodejdu bez toho, abych ti řekl, že tě budu hledat v každém městě, kam tě vezmou,“ vyhrkl Jakub a prudce ji polibal.
Byl to polibek chutnající po sůl a zoufalství. V ten moment se z chodby ozval řinčení klíčů a těžký krok obuví o dlažbu. Oba se prudce odtrhli. Anna rychle upravila své krajkové manžety a Jakub se stáhl do stínu klenutého oblouku.
„Kdo je tam?“ zahřměl hlas správce.
Jakub nečekal na odpověď. Věděl, že pokud ho chytí v objetí dcery úředníka, skončí v nejlepším případě v okovech nebo v hloubi sýpky mezi pytli pšenice. Bez jediného slova vyběhl směrem k západnímu křídlu, prokluzujíc mezi stíny, které vrhaly vysoké zdi. Slyšel, jak Anna vydechla jeho jméno, ale byl to jen tichý stén, který pohltil vítr vanoucí z Hané.
Uprostřed nádvoří zůstala stát Anna, samotná pod širým nebem. Podívala se na místo, kde před okamžikem stál Jakub, a pak na monumentální fasádu, která měla být symbolem moci a božského pořádku. Pro ni se však v tu chvíli stala vězením z kamene.
Nikdy se už nesetkali. Otec ji odvezl z Nezamyslic během jednoho týdne, nejdříve v noci, aby předešel jakýmkoliv rozloučením. Jakub zůstal. Každý den procházel kolem sýpky a díval se na okna horního patra, kde kdysi stála ona. S každým rokem mu v srdci tvrdla hořkost, ale láska k ní se změnila v tichou modlitbu, kterou šeptal jen těmto zdím.
Když Jakub zestárl a jeho vlasy zběly jako sníh na nezamyslických polích, říkalo se, že se často zastaví v koutě nádvoří, právě tam, kde byla zeď nejchladnější. Stál tam v naprostém tichu a hledal v prázdném prostoru stín dívky, která mu jednou z cambiato život.
Kdo dnes projde tichými chodbami tohoto domu, může v koutech nádvoří zahlédnout stín muže, který stále čeká na dotek ruky, jež mu kdysi slibovala věrnost v objetí barokního kamene.