Příběh: Zámek Nová Bystřice

Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že nádech červené růže se váleje kolem jeho postele, nesoucí s sebou úsměv Anny. Její dýchání bylo tiše jako list přitahovaný k vodní hladině, a on se učil rozpoznávat toto zvláštní rytmus svého srdce.

"Milostný pán, ještě nevstal jsi?" vykřikla Anna, její hlasy přenášely tóny radosti podobné sklenici čerstvé studené vody během letního horka. "Myslila jsem, že poznám tvou chůzi již ve snu."

Martin se usmál a zastavil svůj pohled od jejího, oplývajících životem očí. "Ano," odpověděl sirotkova sladkostí, "ani nevím proč bych mohl spát, když jsi v sále."

Zámek Nová Bystřice se probouzel kolem něj pod dobroty slunečního svitu a oba mladíci se cítili jako semeno zasazené na nejlépeji připravené půdě. Martin, syn členů rodiny Krajířových z Krajku, byl si vědom jejich náročného postavení, stejně jako Anna, dcera staršího z Lobkovic, znala svou vlastní rodinnou povinnost.

"Zajímalo by mne," začal Martin, jeho slova se plavily bezpečně kolem jejich dětského radosti, "jaká bude další kapitola našeho příběhu, když já a ty budeme muset zvážit všechny tyto šlechtické omezení."

Anna se odvrátila, její pohled se dotekl okna, skrz něž mihaly stromy pod deštnými mraky. "Tento můj otec," zašeptala, jako by si vzpomínala na daleké hory, zároveň však její rty se otvíraly jen k posledním slovům, "chce ženit Anna z rodu Slavatových. Není tak snadné překonat osud."

Martin se postavil a objal ji za rameno, silou svého gesta vyjádřil všechno to, co nemohl slovy. "Ty si zvolila mne," říkal jejich spojení, "kdežto já bych nebyl žádným jiným cestou."

V té chvíli se ozvaly kroky po schodech, a oni se odstoupili do tmavšího rohu sálu. Když otec Anny vstoupil na dvoře hrdě podporovaný svou dvorností, Martin zvolal: "Pane Oldřichu, moje cesta byla vždy uprostřed vášně a nebezpečí."

Oldřich se zastavil, ohled na jeho tváři mohl vyprávět příběh starověkého boje. "Martin," řekl zklamaným hlasem, "náš rod má dlouhou tradici a Anna je nyní v sázce."

"Pane," znovu začal Martin, ale tentokrát jeho slova byla opatrnější. "Myslím si, že i naše tradice by mohly zahrnovat lásku."

Oldřich se naklonil do poháru plného vína, jakoby hledal sílu v tomto rituálním činu. "Martin," odpověděl, své slova jako trest rozléhalo ve vzduchu, "můj úkol je chránit rod a zajištění budoucnosti."

V té chvíli však zazněl vzdálený hlas varovného kozla. Zpráva přišla násilím ze stran Husitských sil, řečící o tom, že Jan Žižka se blíží s vojsky ke zámku. Válka si vytvořila svou cestu skrze jejich láskyplné dny.

Anna se napnula k Martinovi, jeho postoj byl stát se býkem ve vůli. "Zatímco naše láska může být zakázaná," zněla Annaho odpověď nevídanou rozhodností, "pokud Jan Žižka přijde, pak se budeme muset spolehnout jen na sebe."

Nemluvil se slovy, ale jedním svým pohledem. Martin souhlasil a objal ji ještě pevněji.

Následující den válka překročila zdi zámku Nová Bystřice a v noci jsme slyšeli plameny hořet ve světle nebes. Anna se stala ženou, která vedla Martinův rukojmí.

Když byl Martin odvezen jako zajatec Žižkou, uviděl Annu jednou z posledních před svými očima. Jejich pohledy se dotkly jako neviditelná látka, která je nyní křehce spojovala.

Říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas cítí parfém růže, jejich láskyplný zbytek.