Příběh: Zámek Nové Dvory
„Utekli jsme, Anežko, utekli jsme!“
Jakub vrazil do těžkých dubových dveří a svalil se na chladnou dlažbu chodby, kde se mu v plicích hloubko usadil pach vlhkého kamene a starého prachu. Jeho dýchotí hrozilo, že ho roztrhá na kusy. Anežka stála nad ním, její šaty z hrubého lnu byly roztrhané a v dlaních svírala lístek pergaminu, který se jí tř्हásl.
„Ticho, prosím vás, ticho,“ šeptala a její hlas zněl jako praskání suchého dřeva v krbu. „Pokud nás najde váš otec, nebudeme mít kam utéct. Žádný kout tohoto panství není bez jeho očí.“
Jakub se zvedl a chytil ji za ruku. Jeho prsty byly ledové, ale stisk byl tak pevný, až jí Anežka vyvedla dech. Podíval se do jejích očí, ve kterých se zrcadlilo světlo jediného svícence, který nechali hořet v koutě. V roce 1588 nebyly v Nových Dvorech cesty pro ty, kteří si troufali milovat napříč hranicemi stavů. On byl jen synem správce, člověkem, který znal každou cihlu hospodářského dvora a každý kousek ovčínů, ona byla dcerou z rodu Žerotínů, klenotem v renesančních komnatách.
„Vezměte mě s sebou,“ vydechl Jakub a přitiskl její ruku k tváři. „Kdekoli, jen ne tady. Pod jednou střechou s ním nemohu dál dýchat.“
Anežka ho však odtlačila. Ne s nenávistí, ale s takovým zoufalstvím, že Jakubtá téměř ztratil rovnováhu.
„Vy nevidíte, co se děje? Můj otec už domluvil s panem z Kolína. Zítra ráno odjíždím. Kočár bude u brány v první hodině, kdy slunce dotkne střechy zámku.“
Jakub ztuhl. Vzduch v chodbě ztěžkl, jako by stěny začaly tlačit dovnitř. Podivně ticho, které následovalo, přerušilo jen vzdálené bouchání těžkých bot o podlahu v horním patře. Někdo šel. Někdo, kdo znal každou zkratku tohoto domu.
„Půjdeme k kostelu,“ vyhrkl Jakub a táhl ji směrem k arkádám. „Tam nás nikdo nehledá v tuto hodinu. Tam se můžeme rozloučit, nebo najít cestu pryč.“
Běželithrough tmy, kde se stíny líně převalovaly po zdích. Když vběhli do arkádové chodby, která spojovala zámek s kostelem svatého Martina, Anežka se na moment zastavila. Chladný průvan z vnějšího dvora jí vlál do tváře a rozvířil prameny vlasů. V tu chvíli se Jakub zastavil hned za ní a objal ji zadu. Cítil její drobné tělo, jak se pod jeho rukama chvěje, a v nosem mu cítit jemná vůně levandule, kterou si vkládala do polštářů.
„Slibte mi,“ zašeptal jí do ucha, „že když jednou odejdete, nebudete na mě zapomínat. Že v každém modlitebním zrníčku budete říkat mé jméno.“
Anežka se k němu otočila a její oči byly plné slz, které nechtěla pustit. Položila mu ruku na ústa, aby umlčela další slova, a místo toho ho polbila. Byl to polibek chutnající solí a zoufalstvím. V ten moment se na konci chodby rozsvítila pochodně. Jasné, žluté světlo rozřízlo tmu a s ním přišel hlas, který zněl jako úder meče o štít.
„Anežko! Kde jsi, ty nešťastnice?“
Jakub ji pustila. Věděl, že pokud zůstane, skončí v žlebách nebo hůře. Anežka ho pohledem přiměla, aby zmizel. Ukázala mu cestu do stínů, pryč od světla, pryč od jejího světa. Jakub s posledním pohledem na její bledou tvář zmizel v temnotě zahrad, zatímco ona zůstala stát uprostřed arkády, samotná a v jasném světle pochodní, které ji přišly odvést pryč.
Dny se změnily v roky a roky v století. Zámek přežil ohně, války i změny pánů. Zůstal však jeden detail, který se v archivech nezapisuje.
Kdo dnes projde tichými arkádami spojujícími zámek s kostelem, může pocítit zvláštní chlad, i když je venku horké léto, a uslyší jemný, skoro neznatelný pláč ženy, která stále čeká na někoho, kdo jí slíbil, že ji nikdy nepustí.