Příběh: zámek Nové Město na Moravě
„Utíkej, Anežko, hned teď, než tě najdou v těch klenbách!“
Karel přitiskl ruku k ústům dívky, aby utišil její prudký dech. Stáli v chladném přízemí nového sídla, kde se stěny ještě voněly čerstvou vápnou a vlhkým kamenem. Nad nimi v horních patrech hřměly hlasy hostů a cinkaly pohárky. Vilém Dubský z Třebomyslic hostil šlechtičky i zástupce z dalekých krajů, zatímco v nízkých klenbách, kde se stýkalo hrubé zdivo s hlína podlahou, se tichý šépot mísil s prachem.
Anežka se s prudkým třesem odtrhla od jeho hruďy. Její prsty, zrudlé od zimového mrazu, křečovitě svíraly krajku šatů. Nebyla to látka pro šlechtičnu, ale hrubé plátno, které jí v tomto domě připomínalo její místo. Byla dcerou místního řemeslníka, pouhým stínem v koutcích tohoto nově vyrostlého paláce.
„Můj otec tě zabije, Karle,“ vydechla a její hlas se zlomil. „Víš, že tvůj rod neunesl by sňatek s dcerou kováře. Ty jsi pán z pánů, ty musíš hledat krev, ne řemeslo.“
Karel jí chytil obě ruce a přitáhl si ji k sobě. Cítil její rychlý tep v zápěstích. „Krví se plete v knihách a v pečetech, ne v srdcích. Podívej se na ty klenby kolem nás. Jsou pevné a hluboké, stejně jako mé slovo. Neodejdu odteď, dokud nebudeš moje.“
Z horního patra se ozval prudký řev a následoval zvuk rozbitého skla. Oba ztuhli. Světlo pochodní z chodby vrhlo na stěnu dlouhý, hrozivý stín. Přišel strážce. Karel bleskově zatlačil Anežku do úzké škvíry za pilířem, kde se stýkal klenutý strop s murem. Vzduch zde byl těžký, cítit bylo starý sklep a chlad, který pronikal až do kostí.
„Kdo je tu dole?“ zahřměl hlas strážce.
Karel se nehnul. Zůstal stát v temnotě, zatímco Anežka v té úzké mezeře zadržela dech. Sledovala jeho široká záda, jeho rozhodné držení, a v ten moment se jí zdálo, že celý ten novostavěný zámek je jen malou krabičkou, která jejich touhu nepojme. Když strážce odešel a jeho kroky utichly v rytmu vzdalujících se dopadů o dlažbu, Karel se k ní otočil.
„Odjeďte s mým koněm k lánům, kde je starý dub. Budu tam za hodinu,“ zašeptal a do dlaně jí vložil malý stříbrný prsten s modrým kamenem. „Tímto tě prosím, aby ses nedočkala rána v tomto domě jako cizinka, ale odešla ze něj jako moje žena.“
Anežka prsten sevřela tak silně, až jí kov vřízl do kůže. V očích měla slzy, které jí stékaly po tvářích jako studené kapky rosy. Bez slova se obrátila a zmizela v šeru chodeb, vedoucí k zadní bráně.
Karel však nikdy nedorazil k dubu. Ještě předtím, než stihl opustit prostor klenb, vrazil do něj jeho otec, Vilém Dubský. Pán z Třebomyslic neměl v obličeji hněv, jen mrazivý klid. Vedle něj stáli dva muži s okovanými pálkami.
„Láska k nízkým je nemoc, synu,“ řekl Vilém tichým, smrtícím tónem. „A nemoc se musí vyléčit, aby neohrozila rod. Tvé jméno zůstane čisté, i kdybychom k tomu museli smazat tvou přítomnost z tohoto světa.“
Karel se nebránil. Věděl, že proti vůli otce a moci tohoto domu nemá šanci. Jen se podíval směrem k bráně, kudy Anežka zmizela, a na rty si položil prst, jako by jí posílal poslední, tiché sbohem.
Anežka čekala u dubu až do svítání. Pak až do druhého dne. A pak celý život. Nikdy se nedozvěděla, kam Karel zmizel, ani proč se z domu v Novém Městě na Moravě nikdy neozvalo slovo o jeho osudu. Jen v noci, když vítr váněl ze strany Vratislavova náměstí, jí připadalo, že slyší tiché volání z hloubi kamenných klenb.
Kdo dnes klesne do ticha přízemních prostor zámku, může pocítit zvláštní chlad, který nepochází z tlustých zdí, ale z nedokončeného slibu, jenž v těchto kamenech stále hledá svou cestu ven.