Příběh: Zámek Nový Haimhausen
„Ustup, nebo ti roztrhám ty hedvábné rukávice, ty blázne!“
Klara z Berch-Haimhausenu stiskla zábradlí terasy tak silně, až jí zbělely klouby. Před ní stál Matyáš, syn místního hutníka, s tváří špinavou od sazí a očima, které pálily jako žhavé uhlí z pecí, jež kdysi založil její předek Zikmund. Vzduch kolem nich voněl po mokrém jehličí a železném prachu, který přinášel vítr z údolí Hamerského potoka.
„Neodejdu, dokud mi neřekneš, že to nebyl jen žertík,“ vydechl Matyáš a udělal krok vpřed. Jeho těžké boty z hrubé kůže zněly na kameni cizej, drsně, v kontrastu s tichým šustěním Klariny šifonu.
Klara odvrátila zrak k luskům lístků v zahradě. Její ruka s prudkostí dopadla na mramorový sloupek. „Můj otec už vybral. Budu provdaná za muže z Vídně, který nikdy nevstoupil do bláta. Podívej se na sebe, Matyáši. Jsi jen stín v dýmu z tvých vlastních pecí.“
Matyáš se zastavil. Pomalu z kapsy vyndal malý předmět, kousek kovu, který vykoval v noci, kdy mu v dílně došel olej v lampách. Byl to prsten, ale ne z drahých kamenů. Bylo to čisté, lehké železo, vytesané do tvaru pleteného květu, který rostl jen v koutě jejich parku. Položil ho na parapet okna, přesně tam, kde se stíkal chladný kámen s teplým dřevem rámů.
„Železo nezlmíš tak snadno jako sliby z vyznání,“ řekl tichým, chraplavým hlasem.
Klara se na něj podívala. Její rty se třásly, ale nepromluvila. Místo toho k němu natáhla ruku, prsty se téměř dotkly jeho hrubé kůže, ale v ten moment se z vnitřních komnat zámku ozval prudký zvuk. Dveře s duněním narazily do stěny. Její otec, Johan Ernst, stál v průchodu s tváří rudou hněvem.
„Do domu, Klaro! Okamžitě!“
Klara neuhýbala. Její pohled přeskakoval mezi otcem a Matyášem. Vteřinu ticha, která následovala, byla těžší než všechny litiny v okolí. Pak se prudce otočila k otci a bez jediného slova, s hlavou vzpřímeně, kráčela pryč. Jen jednou krátkou, skoro neznatelnou cestou prstů přejela po železném květu, který Matyáš nechal na parapetu.
Když zmizela v temnotě chodby, Matyáš zůstal stát v chladu. Sledoval, jak se v horním patře zavírají těžké závěsy. Věděl, že zítra ráno bude v kočáře směřujícím pryč z Broumova, protože pan z Berch-Haimhausenu mu zakázal vstoupit na panství pod hrozbou vězení.
Klara však v noci nespala. Stála u okna a dívala se na temné obrysy hutí v údolí. V dlani svírala ten malý kousek železa. Bylo studené, ale v jejím stisku se zdálo, že žhne. Věděla, že její život bude odteď jen řadou zdvořilých úklonů a prázdných rozhovorů v saloněch, kde nikdo nezná vůni žehutého dýmu a potu z tvrdé práce.
Nikdy se s Matyášem znovu nesrazili. On zůstal v údolí, kde se z mladého muže stal nejúctyhodnějším mistrem hutnictví v kraji, ale nikdy si nikoho nevzal. Ona zůstala v zámku, v jeho romantických obloučích a tichých chodbách, jako krásná loutna, která už nikdy nezazněla.
Dnes, když vítr vfouká do komnat Nového Haimhausenu chlad z potoka, lidé říkají, že v tichu slyšet jemné cinkání kovu o kámen, jako by někdo stále pokládal na parapet dar, který už nemá komu předat.