Příběh: zámek Ostrolovský Újezd
„Ustup, Anežko, nebo nás oba vyhodí do bláta pod hradby!“
Kryštof ji prudce přitáhl k sobě a přitlačil její záda do chladné zdi, kde se pod prsty drolila čerstvá omítka s bílými vzory. Vzduch v chodbách nové tvrzi voněl po vápně, mokrém dřevě a drahém voskovém svíčku. Anežka zatajila dech, její prsty křečovitě svíraly látku jeho roucha. Slyšeli kroky sloužících, kteří s hlučnými klystry a mísami kráčeli k jadalní.
Kryštof se na ni podíval. V jeho očích plála neklidná touha, kterou nedokázal utišit ani jeho vysoký rod z Terešova. Byl pánem tohoto nového sídla, mužem, který měl řídit lidi a spravovat pole, ale v tuto chvíli se třásl jako list v podzimním větru.
„Můj bratr Václav už zná tvůj smích,“ zašeptal Kryštof a jeho hlas zněl jako drcení štěrku. „Pokud tě najde v mých komnatách, nebude stačit omluva. Pro něj jsi jen dcera hospodáře z vedlejšího dvora, ne žena, která mi bere spánek z vířek.“
Anežka se neuhýbila. Místo toho zvedla ruku a lehce přejela prsty po jeho lících. Její kůže byla chladná, ale dotek pálil. „Tvé zdi jsou vysoké a nové, Kryštofe, ale neudělej z nich vězení. Nechci tvé zlato, chci jen pravdu, kterou mi slibovalš v tísni starsého hradu, než jsi začal stavět tento nový palác.“
Kryštof ji políbil s takovou silou, až se Anežce zatočila hlava. V tom polibku byla všechna zoufalost muže, který věděl, že staví dům na pískovém základu. Jeho bratři, Václav a Vilém, vnímali toto panství jako rodinný majetek, jako mocenskou základnu, nikoliv jako místo pro lásku k někomu, kdo neměl šlechtický pečetní prsten.
„Utíkej zadní branou k poplužnímu dvoru,“ vydechl Kryštof a prudce ji pustil. „Zítra v noci, až zhasnou všechny lampy v křídlech, přijdu pro tebe. Odvezu tě pryč, tam, kde nás nebudou rozdělovat jména ani zvonky z budějovického chrámu.“
Anežka s nessuním odstoupila. Její pohled sklouzl k sgrafitům na stěně, které připomínaly mříže. „Ty nepřijdeš. Tvé povinnosti k rodu jsou těžší než tyto kameny.“
Otočila se a zmizela v šeru chodby právě ve chvíli, kdy za roh zastavil Václav. Jeho tvář byla kamenná, oči přivřené. Nepotřeboval slyšet slova, stačilo mu vidět rozcuchané vlasy Anežky a zmatený výraz v bratrových očích.
Kryštofovi zbylo jen sledovat, jak se dveře za dívkou zavřely. V tu chvíli mu do ruky dopadl dopis s pečetí z Terešova. Rodina vyžadovala jeho plnou pozornost a oddanost rodové čest. Láska byla luxusem, který si pán tvrzi nemohl dovolit, pokud chtěl udržet panství v jednotě.
Dny se změnily v týdny a měsíce. Tvrz v Ostrolovském Újezdě rostla, stávala se symbolem moci a renesanční elegance, ale pro Kryštofa se stala zlatou klecí. Každý večer stával u okna a hleděl směrem k poplužnímu dvoru, kde Anežka stále pracovala, ale už s ním nemluvila. Mezi nimi vyrostla neviditelná zeď, mnohem pevnější než ty z kamene a vápence.
Když Kryštof po letech skonal, jeho majetek přešel na bratra Viléma. Ludmila, Vilěmová manželka, později zámek prodala, a budova postupně měnila tváře, baroko ji obalilo do nových úborů. Ale v tichých koutích přízemních klenb, kde kdysi prštal vápno a voněla touha, zůstal jeden stín.
Kdo dnes projde chodbami a dotkne se sgrafitové omítky, může pocítit zvláštní chlad, i když je venku horké léto. Je to chlad neřčených slov a slibů, které zůstaly uvězněny v kameni.
V tichu těch starých zdí stále zní ozvěna tichého pláče ženy, která v každém závanu větru hledala pach muže, jenž za ní nikdy nepřišel.