Příběh: Zámek Paskov
„Ustup, aneb neznáš svou cenu!“ zaječel pan Bruntál z Vrbna a prudce odrazil dlaní dýku, kterou mu syn v třešňovém sadu pod okny zámku nabídl jako lístek k útěku.
Karel stál v ranní mlze, která mu vlhkě lepilu košili k tělu. Vzduch voněl po mokrém kamení a rozkvétajících bílých květech, které se sypaly na jeho boty jako sníh. Jeho ruka, stále ještě třesoucí se z prudkého pohybu, dopadla do hlíny.
„Jen jednou ji nechej odejít k tému, koho si vybrala,“ vyhrkl Karel a hlas se mu zlomil. „Je to jen dívka z města, otče. Co nás její krev zajímá?“
Bruntál se zasmál, byl to zvuk jako drcení suchých větví. Pomalu přistoupil k synovi a sevřel ho v rameni tak silně, až Karel vydechl. Pohled otce směřoval vzhůru, k barokním obloukům nově přestavěného sídla, kde v jednom z horních oken stála ona.
Tereza. Její tvář byla jen bílým stínem za sklem, ale Karel věděl, že právě teď hledí dolů. Její prsty jistě přitlačovaly látku záclony k rtu, aby viděla každý jejich pohyb.
„V tom domě nebudou vládnout city, ale řád,“ šeptal pan Bruntál. „Tvá krev je drahá, Karle. Nebudu ji míchat s prachem z paskovských ulic. Zítra tě odvezu k bratrancům. Tady už pro tebe není místo.“
Karel se vytrhl z sevření a rozběhl se k hrubým zdivům. Vyběhl po schodech, ignoroval křiky služebných a vrazil do komnaty, kde ho Tereza čekala. Nebyla připravená. Stála uprostřed místnosti, v rukou držela malý lístek papíru, který nestačila spálit v plamenech svíce.
V místnosti bylo ticho, které přehlušilo i zvonění kostelních zvonů z dolů. Tereza neřekla ani slovo. Pouze natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Její prsty byly ledové, ale dotek pálil víc než oheň. Karel ji přitáhl k sobě a vtiskly si tváře do ramen, jako by se chtěli prolít jeden druhým, aby je už nikdy nerozdělili.
„Utíkejme,“ vydechl Karel do jejích vlasů. „Teď. Okny do parku, přes potok, pryč z tohoto panství.“
Tereza se od něj pomalu odsunula. Podívala se na lístek v ruce a pak do jeho očí. Její pohled byl pevný, i když se jí třásly rty.
„Můj otec už podepsal smlouvu o mém sňatku s jiným,“ řekla tiše. „Kdybychom odešli, zničíme všechno. On mě nenávidí, ale své jméno miluje víc než mě. Pokud odejdu s tebou, on zničí i ty nejchudší v tomto městě, aby svou hanbu smazal krví ostatních.“
Karel se rozhlédl po přepychové komnatě, po zlatených rámech a těžkých látkách, které je obklopovaly jako mříže klece. V tu chvíli pochopil, že barokní pompa tohoto domu není ozdobou, ale maskou pro krutost.
„Neodoudej mě od tebe,“ prosil a klesl na kolena.
Tereza ho chytila za ruku a vložila mu do dlaně ten malý lístek. Byl to jen kousek pergaminu s jedinou větou, napsanou jejími drobnými písmeny. „Budu tě čekat v každém šeptání větru v tomhle parku. Až se jednou vrátíš, už ne jako syn šlechtice, ale jako muž, který nemusí nikoho prosit o povolení milovat.“
Karel byl odvezen ještě téhož dne. Když kočár opouštěl bránu zámku, naposledy se ohlédl. Tereza už tam nestála. Okno bylo zavřené a v domě vládlo mrtvé ticho.
Karel se nikdy nevrátil. Alespoň ne za svého života. Ale vypráví se, že v zapomenutých koutích zámeckého parku, tam, kde jsou stromy nejstarší a stíny nejhlubší, stále zůstává neviditelný pouto.
Kdo dnes prochází chodbami tohoto muzea a ztichne v tichosti starých pokojů, může zaslechnout tiché vzlyky ženy, která se rozhodla obětovat své srdce, aby zachránila ostatní.