Příběh: zámek Polná
„Uteč, prosím tě, utekni, dokud hlídající u brány spí!“
Hana přitlačila dlaně k chladnému kameni hradby, až jí znebarvaly klouby prstů. Pod ní se v hlubokém žlabu spojovaly vody Šlapanky a Ochozského potoka, jejichž šum v noci zněl jako nekonečný šepot tisíce duchů. Vzduch voněl vlhkou hlínou a blízkým rybníkem, který v temnotě připomínal černé zrcadlo.
Karel stál v nízkém stínu hradeb, obličej schovaný v hlubokém límci pláště. Nebyl to šlechtic, jeho ruce byly hrubé od práce v kůži a kůži, ale v očích měl žár, který by mohl zapálit celý hrad Jindřicha z Lipé.
„Neodejdu bez tebe, Hano,“ vydechl a natáhl ruku vzhůru. „Kdo mi zaručí, že mě tu nečeká jen železná mříž a katův nůž, když se zítra probudí tvůj otec?“
Hana se krátce rozhlédla. Nad nimi se tyčila mohutná Červená věž, která v měsíčním světle vypadala jako prst ukazující k nebi, jako varování. Věděla, že její sňatek s panem z nedalekého panství je již domluven. Papíry jsou podepsány, stuhy uvázány a její život byl zprodán za pár lánů pole a strategické spojenectví.
„Můj otec tě zabije, pokud tě najde v mých komnatách,“ zašeptala a její hlas se třesl, přestože se snažila stát pevně. „Vezmi koně, dojezd k zemské stezce a zmiz z Polné. Najdu způsob, jak ti následovat.“
Karel se prudce uchytil hrany kamene a přitáhl se výše. „Lžiš. Tvůj otec tě zavře do věže, aby ses zapomněla na jméno muže, který tě miluje. Podívej se na mě!“
Hana se naklonila hlouběji přes hrobově hrobově hradby. Jejich prsty se setkaly v mrazivém vzduchu, krátký dotek, který pálil víc než oheň v krbu. Karel jí do dlaně vložil malý předmět — stříbrný prsten s vyrytým listem lipy, který si nechal tajně vykovat.
„Když ho uvidíš, věz, že jsem na tebe čekal u soutoku potoků. Každý den, každou hodinu, dokud mě nevyženou z tohoto kraje nebo mě neuvězní v temnotě.“
V tu chvíli se z hloubky hradu ozval kovový zvuk. Krok strážného, pravidelné dopadání bot o dlažbu. Hana prudce odtrhla ruku a ustoupila do stínu klenutého oblouku. Srdce jí tlouklo až v krku, slyšela svůj vlastní dech, který zněl v tichu noci jako bouře.
„Zmiz!“ sykla mezi zuby.
Karel se s posledním pohledem, který z ní vyžíral duši, pustil zpět do temnoty pod hradem. Slyšela, jak dopadl do měkké trávy a jak se tichým kroky vzdaluje směrem k rybníku Peklo.
Následující dny byly pro Hanu jako pomalé utonutí v ledové vodě. Sledovala z okna každého poskoka, každého rytíře, každého obchodníka, který vježděl branou do Polné. Prsten s lipovým listem nosila utajitě na šňůrce kolem krku, přitlačený k kůži, kde mu cítila teplo.
Když přišel den jejího sňatku, neplakala. Stála u oltáře s tváří jako z kamene, zatímco jí cizí muž skvrňoval ruku prstenem, který jí připomínal okovy. Po svatbě ji převedli do jejího nového křídla hradu, kde byla její komnata v nejvyšším patře, s výhledem na ty dvě říčky, které se dole v údolí věčně objímaly.
Hana nikdy nepromluvila o tom, proč v nocich, kdy měsíc svítil nejsilněji, stávala u okna a hleděla dolů k soutoku potoků. Nikdy neřekla, proč odmítala opustit Polnou, i když ji manžel prosil o přesun do jiného sídla. Zůstala zde, v těchto zdech, jako živý pomník touhy.
Říká se, že když dnes v tichosti přistupujete k vodám u paty zámku, můžete slyšet jemný zvuk stříbra narážejícího o kámen, jako by někdo stále hledal cestu zpět k té, která ho nikdy nepřestala čekat.