Příběh: zámek Potštejn
„Uteč s mnou, Eliško, nebo tě tady uvězní v tichu těchto zdí navždy!“ Matěj přitiskl její ruku k chladnému kameni arkády, kde se stínů barokního nádvoří potkávaly s prvními paprsky světla. Jeho dlaně byly drsné od práce v zahradách, zatímco kůže Elišky byla bílá a jemná jako hedvábí, které nosila.
Eliška vytrhla ruku a její pohled sklouznul k východnímu průjezdu, kde vytesaný erb hraběte Jana Ludvíka vytesaný do kamene připomínal oběma jejich místo v tomto světě. Ona byla dcerou šlechtice, on jen synem zahradníka, který pomáhal sázet stromy v nově vzniklém parku. Mezi nimi stála propast hlubší než hrobové jámy v okolních lesích.
„Můj otec by tě nechal vyhnat, možná i hůř, Matěji,“ šeptala a její hlas se třásl. „Podívej se na ty zdi. Jsou nové, voní ještě čerstvou vápnou a pryskyřicí, ale jsou to zdi vězení. Pokud nás chytí v tomto koutě, nebude cesty zpět.“
Matěj se k ní naklonil tak blízko, že Eliška slyšela jeho zrychlený dech. Vzduch kolem nich voněl vlhkým kamenem a rozkvétajícími růžemi, které právě dosadili do zámeckého dvora. Matěj z kapsy vytáhl malý kousek lněného plátna, do kterého pečlivě zabalil svazek polních květin. Položil je na parapet okna, hned vedle mramorového pilastru, který vypadal v ranním světle jako mrazivý strážce jejich tajemství.
„Mám koně připravené u severní brány,“ pokračoval Matěj a v jeho očích plála neklidná touha. „Odjedeme k Velešovu, tam, kde jsou jen trosky a nikdo nás nezná. Tam nebudeme pán a služebník, ale jen dva lidé, kteří chtějí žít.“
Eliška se podívala nahoru k vysoké mansardové střeše, která se rýsovala proti modré obloze. Věděla, že v horním sále právě teď její matka připravuje šaty pro hosty, kteří přijíždějí z dalekých krajů, aby oslavili novou slávu tohoto sídla. Každý krok v těchto chodbách byl hlásen ozvěnou, každý šepot mohl být zrazen průvanem.
„Nedokážu to,“ vydechla a její prsty se křečovitě sevřely kolem krajky šatů. „Kdo by za mnou plakal? Kdo by nesl jméno našeho rodu?“
Matěj se zahořele usmál a udělal krok zpět. „Tvé jméno je jen slovo v knize, kterou někdo jednou zavře. Já ti nabízím život, který bude patřit jen tobě.“
V ten moment se z chodby ozval ostrý zvuk podpatků o dlažbu. Oba ztuhli. Zvuk se blížil k arkádám s neúprosnou pravidelností. Eliška prudce odrazila Matěje od sebe a její tvář zbělela. Bez jediného slova se otočila a rozběhla se směrem k hlavnímu sálu, její sukně šustily o podlahu jako šelest suchého listí.
Matěj zůstal stát v polostínu. Díval se za ní, jak mizí v hloubi domu, který byl sice krásný a nový, ale v jeho očích byl jen monumentem oddělení. Na parapetu zůstal ležet svazek květin, které v horkém slunci začaly pomalu vadnout.
Nezůstal tam dlouho. Když se zpoza rohu objevila postava správce panství, Matěj zmizel v hustém zelení parku, který obklopoval zámek. Odcházel s prázdnou dlaní, ale s obrazem Eliščiny tváře vrytým do paměti hlouběji než jakýkoliv nápis do kamene.
Říká se, že v některých nocích, kdy vítr fouká ze strany Velešova, se v tichých arkádách nádvoří ozývá tichý pláč dívky, která stále čeká, až někdo přinese nové květiny na starý mramorový parapet.