Příběh: Zámek Skrýšov

V okně se chvějícího průčelí se odrážela kapející voda z deště, který už třetí den neustále pálil na zem jako rozžalený oheň. Jindřich z Jelčan, syn rybníka, který držel Skrýšov v držení pro rožmberské, se otočil od oken a potlačil v duši zuřivost. Před ním na kamenném stole ležely dva listy pečetěné vlnitým voskem – jeden s jeho rodovým znakem, druhý s erbem, který neznal: modrý lev na bílém poli, který nesl Alžběta z Lobkovic, dcera hraběte z Vysokého Chlumce.

„To je neřest, Jindřichu,“ pronesla jeho matka, která se vrátila z pole s oděvem namočeným do bahna, „a ty víš, že tvůj otec by ti za to odřízal prsty.“ Vzduch byl plný zápachu vlhké slámy a zprůhlednělého vína, které stálo v hrnech na stole. Jindřich se jen zamračil. „Neboj se, matko. Písemně to neznamená nic. Je to jenom zpráva o návštěvě.“

Alžběta přišla se svým otcem do Skrýšova na jeden den, aby prohlédla rybníky a zhodnotila jejich hospodaření. „Proč se tak bojíš?“ zeptala se ho, když se v noci schovali v zámku, kde se ubytovali. Jejím hlas byl jako zpěv, který se vlil do tmy, a když se k ní Jindřich přiblížil, cítil na svém oblečení její vůni – jasmínu a medu. „Protože když se to dozví můj otec, přikáže mi, abych tě nechal jít.“

„A co když nechci jít?“ odpověděla, a když se dotkla jeho ruky, její prsty byly teplé jako oheň. „Ty jsi rybníkářův syn, Jindřich. Já jsem hraběnka. To je jako když se snažíš chytit mrak.“

„Ale já tě miluju,“ řekl tiše, a když se na něj podívala, viděl v jejích očích něco, co ho strhlo více než jakákoli slova. „A ty mě?“

„Ano,“ odpověděla, a její ústa se dotkla jeho. „Ale to neznamená, že bych mohla zapomenout, kdo jsem.“

Druhý den ráno, když se probouzeli v chladu zámku, slyšeli hlasy služebníků a ozývající se kroky hraběte na schodech. „Vstaňte, děti,“ řekl hrabě Lobkovic, když vstoupil do komnaty, „musíte se připravit na cestu zpět do Vysokého Chlumce.“

Jindřich se vzpamatoval a vzal Alžbětu za ruku. „Necháte mě tady?“ zeptala se, a když se na něj podívala, její oči byly plné slz.

„Ne. Ale nebudu se moci vrátit. Můj otec mě nechá jít do Prahy, aby se učil na dvorech. A ty se vrátíš do zámku, kde tě čeká sňatek s někým jiným.“

„To je nemožné,“ řekla, a když se pokusila sevřít jeho ruku pevněji, ten ji pustil. „Musím jít. Ale nezapomeň na mě.“

„Jak mohu zapomenout?“ zeptala se, a když se na ni podívala naposledy, viděl v jejím obličeji něco, co ho rozbilo. „Jindřich, slib mi, že se vrátíš.“

„Slibuji,“ řekl, a když se otočil, viděl, jak hraběte čeká na schodech. „Ale ne dnes. Nikdy.“

Poté, co odešli, zůstal Jindřich sám v komnatě, kde se ještě cítila její přítomnost. Vzpomněl si na její vůni, na její dotek, na její slova. A když se podíval ven oknem, viděl, jak se za zámkem rozkládá krajina, která ho od ní odděluje.

Dny se staly týdny, týdny měsíci, a Jindřich se vrátil do Prahy. Učil se, žil, ale nikdy nezbavil své mysli obraz Alžběty. Jednou, když se vrátil do Skrýšova na krátkou návštěvu, zjistil, že zámek byl přestavěn a rozšířen. „To je nový zámek, který postavil Norbert Kfelíř ze Zakšova,“ řekl mu starý služebník. „Ale tohle je jen stín toho, co bylo dříve.“

Jindřich se podíval na zámky, které se tyčily nad ním, a vzpomněl si na tu noc, kdy se potkali. „Kde je Alžběta?“ zeptal se.

„Ona už není. Zemřela před deseti lety,“ odpověděl mu starý muž. „A hrabě Lobkovic se oženil znovu.“

Jindřich se otočil a odešel. Když se vrátil do Prahy, nikdo mu neřekl, že Alžběta zemřela. Nikdo mu neřekl, že její tělo bylo pohřbeno v kostele svatého Jana Nepomuckého, který byl postaven nedaleko Skrýšova.

Jednou, když se vrátil do Skrýšova, aby se podíval na rybníky, které kdysi patřily jeho rodině, zjistil, že kostel stojí na návrší nad ním. Když se podíval dovnitř, viděl na stěně obraz, který ho okamžitě rozpoznal. Byla to malba Alžběty, jak stojí u okna a dívá se ven. A když se podíval na její obraz, cítil, jak se mu srdce stáhlo.

„Proč jsi mě opustil?“ zeptal se tiše, a když se otočil, nikdo mu neodpověděl. Ale vítr, který se vznášel kolem kostela, se zdál nesl jako její hlas.

A když se vrátil do Prahy, věděl, že se už nikdy nevrátí do Skrýšova. Ale někdy, když se podíval na hvězdy, viděl její obraz v nich a věděl, že se někde, někde nad tímto místem, stále obrací k němu.

A když se podíval na zámek, který stál v tichu, věděl, že Alžběta je tam, kde je i on. A že jejich láska se nikdy nevytrácí.