Příběh: zámek Slezské Rudoltice

„Zde se včera v kapli rozlila taška s prášky z růže a levandule, a když ji hrabě Albert Josef z Hodic našel, rozbil ji proti zdi tak, že se zlomily jen dvě skleničky.“

Barokní zámek se třepotal v odpoledním slunci, když hrabě, oblečený do hedvábného kabátu v tmavě modrých odstínech, přistoupil k rozbitým zbytkům. Na dlaždicích se rozlila vůně, která mu připomněla něco, co už dlouho nečichal. *Kdo by sem mohl dát svou vůni?* V kapli panoval tichý odpor mezi zlatými štuky a tmavým dřevem, jako by se zde někdo pokusil o něco, co nebylo povoleno.

„Pánové, proč jste rozbil skleničky?“ zeptala se ho mladá žena z rohu, kde se stín kaple prolnul se světlem z oken. Byla to hraběnka Sofie Sasko-Weissenfelská, jeho manželka, a přestože mluvila tiše, její hlas měl ostrý lesk jako ostrý meč. „Tyhle věci patří do sbírek, ne do rukou služebnictva.“

„To není služebnictvo,“ odsekla ji jiná žena, která se vynořila z temnoty. Byla to Barbara z Vratislavi, dcera obchodníka s hedvábím, která se zámku dostala jen díky tomu, že její otec byl jedním z mála, koho hrabě Albert Josef nechal přijít do jeho „slezského Versailles“. „Jsem hostem, jak jste mi říkal.“

Hrabě se otočil, v očích měl odraz plamene z krbu v sousední místnosti. „A co ty, Barbara? Proč tu vůbec jsi?“

„Protože jste mi slíbil, že mi ukážete kapli,“ odpověděla a přistoupila k rozbitým skleničkám. „A že mi povíte, proč se tu nikdy nehraje na klavír, jako v Berlíně.“

„Klavír? Co víš o Berlíně?“

„Více než ty o tom, jak se cítí ženy, které nesmí být viděny.“ Barbara si lehce dotkla dlaždice, kde se ještě zachytila vůně. „Tato vůně… to není jen růže. To je něco, co si lidé nosí na srdce.“

Hrabě se zastavil, jako by ho něco udeřilo. „Kdo ti to řekl?“

„Nikdo. Jen to cítím.“ Zvedla hlavu, a když se na ni podíval, viděl v jejích očích něco, co ho děsilo. *Poznání.* „Jste rád, že vám to nikdo neřekne.“

V té chvíli se dveře kaple rozevřely a vešel Bedřich z Hohenzollernu, pruský princ a synovec hraběnky Sofie. Jeho příchod byl jako výstřel z pušky – ostrý, nečekaný. „Albert, přišel jsem na návštěvu. A přinesl jsem ti dar.“ Z ruky mu vyklouzlo malé zrcadlo, které odráželo nejen jeho tvář, ale i odraz zámku za ním.

„Děkuji, Bedřich. Ale zrcadlo je pro mě užitečné jen tehdy, když v něm vidím to pravé.“ Hrabě se otočil zpět k Barbarě. „Vy jste tu jen proto, že jste mi připomínala někoho, kdo už není.“

„Koho?“ zeptala se, ale už věděla.

„Moje sestru. Zabil ji pruský voják za tažení v roce sedmdesátém. A vy jste na ni připomínáte svou tváří, když jste se mi poprvé usmála.“ Jeho hlas se ztlumil. „Má jméno bylo Elžbětka.“

Barbara se zastavila, jako by ji někdo zadržel. „Elžbětka…“

„Ani jednou jsem ti neřekl, že mám sestru,“ řekl hrabě Sofii, která stála za ním. „Nikdy.“

„Proč ne?“ zeptala se tiše.

„Protože jsem věděl, že bys mi ji vzala.“

V té chvíli se dveře znovu otevřely, a do kaple vešel František z Kladska, mladý šlechtic, který byl v zámku jen proto, že byl synem jednoho z nejbohatších obchodníků v Opavě. „Páni, co se tu děje?“ Jeho oči se zúžily, když viděl, jak hrabě drží rozbitou skleničku. „To je sbírka hraběte Alberta!“

„Sbírka je jen věc, když ji někdo nechá zkazit,“ řekl hrabě a hodil zbytky do ohně v kamnech. „Ale láska… láska je věc, která se nikdy nezmění.“

František se přiblížil k Barbarě. „Co je to za vůni?“

„To je vůně toho, co se nestane,“ odpověděla ona a odložila ruku od dlaždic.

V té chvíli se rozlomila ticho. Hrabě se otočil k Sofii. „Jdi. A nechte mě s těmi, kteří tu patří.“

Sofie se odmlčela, ale její oči řekly vše. Potom odešla, a zbytek kaple se zamlžil.

Barbara se podívala na Františka. „Už víš, co je to za vůni?“

„Ne. Ale teď už to cítím.“ Zvedl její ruku a dotkl se prstu na dlaždici. „A teď už to víš i ty.“

V tu chvíli se dveře kaple zavřely za nimi, a zbytek zámku se opět potuloval ve svém barokním tichu, jako by se nic nestalo. Jenže věděli – věděli, že vůně tu zůstane. A že někdo, kdo už není, ji stále čichá.